O jednom starém psu a vlku
Bača jeden měl starého psa, kterého volal Bodrika. Byl velmi stár, neměl už ani jediný zub, kulhal a po těle měl plno jizev od vlčích zubů. Bylť vždy věrný bačův přítel a neohrožený obhájce stáda. Ale cože, když byl tak stár! "Se starým psem na smetisko," řekl jednoho dne bača, "nač chovat starou psinu, když může mladý ovce hlídat." Vyhnali tedy starého Bodrika na smetisko a nedali mu ani žrát, mladého nakrmili a pustili ven, aby hlídal. Bylo to velice líto starému Bodriku, že ho bača vyhnal, lehl na smetisko a plakal. Přišla noc, mladý pes zalezl do boudy a usnul. Starý pes, zvyklý lehce spát, spal i na smetisku jen tak na půl očka. Tu najednou ucítil vlka, vstal, chtě rychle přeskočit plot, ale nohy sklesly mu slabostí, poněvadž byl lačen. I smutně zase lehl a pomyslil si: Když mne gazda nenakrmil a pryč vyhnal, nuž ať si vlk ovci vezme. Zůstal ležel a také ani nezaštěkal, mladý pes pevně spal, vlka necítil a vlk pěkně v tichosti ovci z ohrady si odnesl. Ráno, když gazda ovce dojit přišel, viděl, že jedna chybí a že ji vlk odnesl. Teprv poznal, jak špatně mladý pes hlídal, litoval, že starému ublížil. "Eh věru, kdyby starý Bodrik byl hlídal, nebyl by vlk ovci odnesl," pravil a přivolav starého psa k sobě, pohladil ho a dobře nakrmil. Bodrik se mu okolo nohou uvíjel a všecek byl uradován. Večer neležel na smetisku ani v boudě, ale obcházel okolo ohrady, jako by věděl, že vlk, kde jednou ovci sežral, rád se vrátí. Vskutku vlk přišel namlsán, ale tenkráte musel utřít hubu. "Co tu chceš?" vyjel naň Bodrik, když se k ohradě blížil. "Nuž, co chci, ovci chci," odpověděl vlk. "Jdi, ničemo, já ti ovci nedám!" řekl mu Bodrik. "No, jen mi jednu dej, můžeme ji mít do spolku." "Já žádných spolků s tebou nechci mít, včera mne gazda nenakrmil, byl jsem lačný a slabý, tedy jsem ti ovci dal, ale dnes mne gazda dobře nakrmil, jsem silný dost a ovci ti nedám!" "Když mi ovci nedáš, půjdeme spolu na potyčku!" "No, když ti libo, půjdem, jen počkej, až si odbudu hlídku, potom přijdu do lesa a budeme se potýkat," řekl starý pes. Vlk, když viděl, že ovci nedostane, odešel, ale umínil si, že se psu pomstí - i pozval si medvěda a lišku, aby mu pomáhali. Pes, znaje vlčí obyčeje, nešel sám do lesa, ale vzal si na pomoc vepře a starého kocoura - kamarády domácího dvora. Když medvěd a liška kulhavého psa, starého kocoura a vepře přicházet viděli, velmi se ulekli. "Hle, bratří," zvolal medvěd, "jak ten prvý kamení sbírá, kterým nás ubije." Pes kulhal, medvěd myslil, že sbírá kameny. "Hle, ten druhý," zvolala liška, "seká šavlí okolo boků!" Metal kocour ocasem a liška měla za to, že se šavlí ohání. Jak ale slyšeli vepře rochat, tu se ulekli, medvěd na strom vylezl a liška do trní skočila. Když zvířátka domácí do lesa vešla, kocour ustavičně vrčel "vrnívrnívrní". Liška rozuměla, že říká "v trní, v trní," i ulekla se, vyskočila z trní ven a do lesa utíkala. Vepř zase začal rochat pod stromem, na nějž medvěd vylezl, "hrhrhrhr." Medvěd rozuměl, že říká "hor, hor" a že nahoru vylézti chce, lekl se, rychle ze stromu slezl a utíkal tentam. Když vlk viděl kamarády utíkat, dal se také v útěky. Starý Bodrik opanoval bojiště a vesele se svými kamarády domů se vrátil. Od té doby měl se u bači dobře až do smrti.
