III. KAPITOLA Pan a paní Pattersonovi Zaujímal-li pan Horatio Patterson místo hospodáře na Antilian School, tak proto, že se vzdal profesorské kariéry kvůli kariéře správní. Jako vyslovený latinář litoval, že v Anglii nemá Virgiliův a Ciceronův jazyk takovou úctu, jaké se těší ve Francii, kde mu přísluší první místo v univerzitním světě. Francouzský národ se ovšem může dovolávat latinského původu, na nějž nemají synové Albionu nárok, a v této zemi snad latina odolá vpádu moderní filologie.
Avšak i když latinu nevyučoval, zůstal pan Patterson v HLoubi srdce stejně věrný těmto mistrům římského starověku, jejichž kult pěstoval. Připomínaje si četné citáty z Virgilia, Ovidia a Horatia, věnoval své schopnosti přesného a metodického účetního správě financí Antilian School. Při téměř úzkostlivé přesnosti, která ho charakterizovala, budil dojem vzorného hospodáře, jemuž jsou jasná všechna tajemství položek Má dáti a Dal i všechny sebenepatrnější podrobnosti účetnictví. Kdysi byl vyznamenán při zkouškách z klasických jazyků a nyní by mohl být vyznamenán při soutěži ve vedení knih a sestavování školního rozpočtu.
Ostatně zcela pravděpodobně se pan Horatio Patterson ujme řízení Antilian School, až pan Ardagh odstoupí, jakmile nabude jmění, neboť ústav velice dobře prosperoval, a bude vlastníma rukama pokračovat na tomto značném vzestupu školy.
Panu Horatio Pattersonovi bylo před několika měsíci teprve čtyřicet let. Byl to spíš typ člověka studijního než sportovního, těšil se dobrému zdraví, které nikdy neohrožoval žádnou výstředností; měl dobrý žaludek, podivuhodně pravidelně tepající srdce, výtečně pracující průdušky. Byla to osobnost diskrétní a zdrženlivá, stále v rovnováze, která dovedla vždy nekompromitovat se ani skutkem, ani slovem, temperament teoretický a zároveň i praktický, neschopný někoho urazit, dokonale snášenlivý, a abychom o něm užili rčení, které by se mu nemohlo nelíbit, zcela sui compos (Sebe mocen - latinsky).
Pan Horatio Patterson, o něco větší než střední postavy, bez zad, s poněkud svislými rameny, byl spíše nemotorný ve své chůzi a bez elegance v chování. Jeho slova provázely přirozeně důrazné posunky, pronášené s lehce hledanou artikulací. Ačkoliv měl vážnou tvář, při dobré příležitosti nepohrdl úsměvem. Měl bleděmodré oči, krátkozrakostí zpola vyhaslé, což ho nutilo nosit silné brýle, které kladl na koneček svého dlouhého nosu. Jakoby mu nohy často překážely, chodil s patami příliš blízko u sebe, neobratně si sedal, takže se bylo co obávat, aby nespadl ze židle, a jak se natáhl na posteli, věděl jen on.
Existovala jistá paní Pattersonová, sedmatřicetiletá žena, dost inteligentní, bez nároků a koketerie. Její choť jí nepřipadal směšný a dovedl ocenit její služby, když mu pomáhala při jeho účetnických pracích. Ostatně z toho, že hospodář Antilian School byl člověk číslic, není třeba si myslet, že by byl nedbalý co do oblečení, a bezstarostný co do toalety. To by byl omyl. Ne, nic nebylo lépe na místě než uzel jeho bílé kravaty, nic lépe vyleštěno než jeho střevíce s lakovou špičkou, nic lépe naškrobeno než jeho košile, mimo snad jeho osobu, nic bezvadnějšího než jeho černé kalhoty, nic zavřenější nežli jeho vesta, podobná vestě clergymana (Duchovního), nic zapnutějšího než jeho řasnatý kabát, sahající mu po kolena.
Pan a paní Pattersonovi obývali pohodlný byt v budovách ústavu. Okna dostávala světlo jednak z HLavního nádvoří, jednak ze zahrady, osazené starými stromy, a jejíž trávníky byly udržovány v příjemném stavu svěžesti. Byt se skládal z půl tuctu místností, ležících v prvním poschodí.
Do tohoto bytu se vrátil pan Horatio Patterson po návštěvě u ředitele. Nespěchal, chtěl nechat své myšlenky uzrát. Zestárnou bezpochyby jen o několik minut, o něž prodlouží svoji nepřítomnost. Nicméně při osobě, zvyklé nazírat správně, pozorovat věci v jejich pravém světle, uvážit při nějaké otázce důvody pro i proti, jako uvažovalo Má dáti a Dal ve své hlavní knize, bude rozhodnutí učiněno brzy a definitivně. Nicméně tentokrát bylo záhodno nepustit se lehkovážně do tohoto dobrodružství.
Proto, než se vrátil, učinil pan Horatio Patterson asi sto kroků po nádvoří, v tu dobu prázdném, stále vzpřímen jako hromosvod, ztuhlý jako sloup, zastavujíce se, kráčeje opět dále, maje ruce jednou za zády, hned zase zkříženy na prsou, s pohledem mizejícím na jakémsi dálném obzoru, daleko za zdmi Antilian School.
Potom, než se šel poradit s paní Pattersonovou, neodolal touze vrátit se do své úřadovny, aby dokončil účty od včerejška. A pak, až provede poslední výpočet, bude moci, maje ducha úplně volného, hovořit bez starostí o něčem jiném, o výhodách a nevýhodách sdělení, které mu právě učinil jeho ředitel.
To všechno si vyžádalo celkem jen krátkou dobu a když opustil svou úřadovnu, ležící v přízemí, vystoupil do prvního poschodí zrovna ve chvíli, kdy chovanci vycházeli ze tříd.
Ihned se tu i tam vytvořily různé skupiny a mezi jinými skupina devíti vyznamenaných. V skutku by se dalo říci, že se už nacházejí na palubě Alertu několik mil na širém moři od irského pobřeží. A je jednoduché uhodnout, o čem hovořili s větší či menší vášnivostí.
Nicméně, třebaže otázka této cesty na Antily byla rozhodnuta, naskýtala se ještě jiná, která rozhodnuta nebyla. Budou od odjezdu do návratu doprovázeni, nebo nikoliv?... Celkem se jim zdálo zcela zřejmé, že je nenechají putovat samotné Atlantickým oceánem... Ale copak paní Kathleen Seymourová označila někoho zvlášť anebo přenechala tuto starost panu Ardaghovi?... Nuže, zdálo se obtížné, že by se ředitel ústavu mohl vzdálit v tuto dobu... Komu tedy bude svěřena tato funkce a volil už pan Ardagh?...
Možná, že některým připadlo na mysl, že to bude právě pan Patterson. Ovšem svolí hospodář, klidný a pecivál, jenž nikdy neopustil domácí krb, ke změně všech svých zvyků, k odloučení od paní Pattersonové na několik týdnů?... Přijme tuto funkci a odpovědnost, která je s ní spojena? To se zdálo nepravděpodobné.
Samozřejmě, když se podivil pan Horatio Patterson, že mu ředitel učinil zmíněnou nabídku, je pochopitelné, že neméně překvapena bude i paní Pattersonová, až ji její manžel řekne o celé záležitosti. Nikdy by nikomu nevstoupilo na mysl, že by dva tak úzce sloučené živly dalo by se říci tak chemicky spolu sloučené - se mohly rozdělit, rozloučit, třeba jen na několik týdnů. A přece bylo nepřípustné, že by se paní Pattersonová účastnila cesty.
Těmito různými úvahami se zabýval pan Patterson, když se vracel do svého přI1Jytku. Je však nutné říci, že byl rozhodnut a dobře rozhodnut, když prošel dveřmi salonu, kde ho očekávala paní Pattersonová.
A ta, protože již věděla, že hospodář byl povolán k řediteli, ihned, jakmile vstoupil, řekla: „Nuže, pane Pattersone, copak?...“ „Něco nového, paní Pattersonová, něco zcela nového...“ „Bylo snad rozhodnuto, že pan Ardagh doprovodí naše mladé vyznamenané na Antily?...“ „Nikoliv, on nemůže opustit ústav v této roční době.“ „Pověřil tedy někoho?...“ „Ano...“ „A koho?...“ „Mě.“ „Vás... Horatio?...“ „Mě.“ Paní Pattersonová se vzpamatovala z údivu, který vyvolala tato odpověď, bez přílišné námahy. Byla to žena statečná a dovedla se ovládnout, nepropukla jako důstojná družka pana Pattersona v planý nářek.
Ten zatím, když s ní vyměnil těchto několik vět, přistoupil k oknu a čtyřmi prsty levé ruky bubnoval na jednu z tabulí.
Paní Pattersonová se brzy postavila vedle něho.
„Přijal jste?... řekla.
„Přijal jsem.“ „Myslím, že jste učinil dobře.“ „I já si to myslím, paní Pattersonová. Jakmile mi náš ředitel dal tento důkaz důvěry, nemohl jsem odmítnout.“ „To pro vás nebylo možné, pane Pattersone, a lituji jen jediné věci...“ „Které?“ „Že jde ne o cestu po zemi, nýbrž o cestu po moři a že je nutné přeplout oceán...“ „Je to skutečně nutné, paní Pattersonová. Nicméně mě tato vyhlídka na plavbu dlouhou dva až tři měsíce neděsí... Máme k dispozici dobrou loď... V této roční době, mezi červencem a zářím, bude moře klidné a plavba příznivá... A pak je také pro vedoucího výpravy, jinak řečeno mentora a tento titul mi připadne..., odměna...“ „Odměna?...“opáčila paní Pattersonová, která nebyla necitelná vůči výhodám tohoto druhu. „Ano,“ odpověděl pan Patterson, „odměna tak veliká, jako případ ne každému stipendistovi...“ „Sedm set liber?...“ „Sedm set liber.“ „Ten obnos již stojí za námahu.“ Pan Horatio Patterson prohlásil, že je téhož názoru. „A kdy se odjíždí?...“ otázala se paní Pattersonová, která už neměla žádné námitky.
„30. června a za pět dní musíme být v Yorku, kde nás očekává Alert... Nelze tedy mařit čas a odedneška již začneme s přípravami...“ „Beru vše na sebe, Horatio,“ prohlásila paní Pattersonová. „Nezapomeňte na nic...“ „Buďte klidný!...“ „Lehký oděv, neboť budeme cestovat po teplých krajinách, které prahnou v žáru tropického slunce...“ „Lehký oděv bude přichystán.“ „Nicméně černé barvy, neboť by neslušelo ani mému postavení ani mé povaze obléci fantastický oděv turisty...“ „V tomto ohledu se na mně spolehněte, pane Pattersone, a rovněž nezapomenu na Clergalův recept proti mořské nemoci a na léky, které radí užívat...“ „Oh, mořská nemoc!...“ řekl pan Patterson pohrdlivě. „Nevadí, to bude opatrné,“ pokračovala paní Pattersonová. „Tedy je samozřejmé, že jde jen o cestu dlouhou dva a půl měsíce...“ „Dva a půl měsíce, to je deset až jedenáct týdnů, paní Pattersonová... Ovšem, co se může stát za tu dobu!... Jak řekl jistý mudrc, víme-li, kdy odejdeme, nevíme, kdy se vrátíme...“ „Hlavní je, aby se člověk vrátil,“ řekla zcela správně paní Pattersonová. „Není třeba se děsit, Horatio... Snesu bez jakéhokoliv nářku dva a půl měsíce tvoji nepřítomnost i při pomyšlení, že jde o cestu po moři... Znám nebezpečí, které hrozí... Domnívám se, že se jim dokážete vyhnout s obvyklou opatrností... Nenechávejte mě však napospas neblahé možnosti, že by se ta cesta mohla protáhnout...“ „Poznámky, které jsem považoval za nutné učinit,“ odpověděl pan Patterson, bráníce se posunkem, jakoby nechtěl překročit dovolené meze, „tyto poznámky nemají za účel vrhnout zmatek do vaší duše, paní Pattersonová... Chtěl bych pouze, abyste byla chráněna proti všemu nepokoji pro případ, že by se návrat mohl pozdržet, aniž by bylo nutné vážně se tím znepokojovat...“ „Dobrá, pane Pattersone, ale jde o nepřítomnost dvou a půl měsíce a chci věřit, že nepotrvá déle...“ „Chci tomu věřit rovněž,“ odpověděl pan Patterson, „oč jde celkem?... O výlet do rozkošných končin, o projížďku od ostrova k ostrovu Západní Indií... A i kdybychom se do Evropy vrátili o dva týdny později...“ „Ne, Horatio,“ namítla výtečná dáma, která si postavila hlavu více než obyčejně. „A namouvěru, nevím, z jakého důvodu si rovněž pan Patterson postavil hlavu - což neměl nikdy ve zvyku. Záleželo mu snad na tom, aby vzbudil v paní Pattersonové úzkost?“ Jisté je, že se opětovně a usilovně zmiňovalo nebezpečích, jimiž cesta hrozí, ať je jakákoliv, zvláště pak cesta do zámoří. A když se paní Pattersonová bránila připustit tato nebezpečí, která popisoval emfatickými frázemi a s hojnými posunky, prohlásil: „Nežádám, abyste je viděla, nýbrž abyste je jen předvídala a jako důsledek tohoto předvídání musím učinit jistá nevyhnutelná opatření...“ „Která, Horatio?...“ „Především, paní Pattersonová, pomýšlím na vystavení poslední vůle...“ „Poslední vůle...“ „Ano... v náležité a zákonité formě...“ „Ale copak mi chcete nasadit do srdce smrt? ...“ zvolala paní Pattersonová, která již začínala na tuto cestu pohlížet z děsivé perspektivy.
„Ne, paní Pattersonová, to ne... - chci si jedině počínat opatrně a moudře. Jsem z těch, kteří považují za rozumné učinit poslední pořízení, než nasednou do železničního vozu a ještě spíše, mají-li se odvážit na nejistou hladinu oceánů.“ Takový byl tento muž a zdalipak se omezí jen na tyto závětní dispozice? Bezpochyby - co více by si vymyslel?... Ať tomu bylo jakkoliv, pomyšlení, že její manžel hodlá uspořádat dědické záležitosti, vždy tak choulostivé, pak předvídání nebezpečí plavby Atlantickým oceánem, srážky, ztroskotání, uváznutí, opuštění na některém ostrově v moci lidojedů - to všechno bylo schopné navýsost paní Pattersonovou rozčílit... Tu pan Patterson pocítil, že asi zašel daleko, a použil lépe zaobalené fráze, aby upokojil paní Pattersonovou, svoji drahou polovičku či spíš jeden z pólů tohoto života ve dvou, který se nazývá manželství. Konečně se mu podařilo dokázat jí, že nadbytek opatrnosti nemůže mít nikdy škodlivé nebo žalostné následky a že zabezpečit, se proti jakékoliv možnosti neznamená dát navěky sbohem radostem života... „Quo aeternum vale (Navěky sbohem),“ připojil, „jež vložil Ovidius do úst Orfeovi, když ztratil podruhé svou drahou Eurydiku (Podle řecké báje vysvobodil pěvec Orfeus zpěvem svou choť Eurydiku z podsvětí a ztratil ji podruhé, když se za ní přes zákaz na prahu podsvětí, z něhož ji odváděl, ohlédl. Tuto báji podal básnicky Ovidius, vynikající římský básník, narozený roku 43 před Kristem, a zemřel v roce 17 po Kristovi)!“ Ne, paní Pattersonová neztratí pana Pattersona ani poprvé. Ale ten puntičkářský člověk usilovalo to, aby bylo všechno v pořádku. Nevzdá se myšlenky učinit poslední vůli. Ještě dnes se odebere k notáři a podle zákona bude zhotoven spis tak, aby pro případ, že by měl být otevřen, nebyly příčiny k pochybnému výkladu.
Ostatně si lze snadno pomyslet, že pan Patterson učinil všemožná opatření pro případ, že by osud chtěl, aby Alert zahynul se vším všudy na širém oceáně a aby bylo nutno navždy se zříci zprávo jeho mužstvu a cestujících.
Tak to ovšem pan Patterson nemyslel, neboť připojil: „A pak, možná, že se učiní ještě jiné opatření...“ „Jaké, Horatio?...“ otázala se paní Pattersonová. Panu Pattersonovi se nezdálo záhodné vyslovit se v té chvíli jasněji. „Nic... nic... uvidíme!...“ odpověděl vyhýbavě.
A nechtěl-li říci více, to, jak lze za to mít, proto, aby znovu nepoděsil paní Pattersonovou. A možná, že by se mu nepodařilo naklonit ji své myšlence, i kdyby ji podepřel jiným latinským citátem, a těmi vůči ní; obyčejně neskrblil... Konečně, aby skoncoval tuto rozmluvu, řekl: „A nyní se zabývejme mým vakem a kartonem na klobouky.“ Ovšem, mělo se odjet teprve za pět dní, ale co je hotovo, je hotovo a není to třeba už činit. Zkrátka, pokud se týká pana Pattersona, rovněž jako mladých vyznamenaných, od nynějška se bude dbát jen na přípravy na cestu.
Ostatně bylo-li odplutí Alertu stanoveno na 30. červen, bylo od zbývajících pěti dní potřeba odečíst čtyřiadvacet hodin na cestu z Londýna do Yorku.
Vskutku, železnice dopraví cestující nejdříve do Bristolu. Tam vstoupí na paroloď, obstarávající každodenně spojení mezi Anglií a Irskem; sestoupí po Severnu, přeplují Bristolský průplav, pak průplav St. George a vystoupí ve Queenstownu u vstupu do Yorské zátoky na jihozápadním pobřeží zeleného Erinu. Plavba z Velké Británie do Irska bude trvat jediný den a podle názoru pana Pattersona by měla postačit, aby si na moři zvykl.
Pokud se týká rodin mladých stipendistů, kterých se ptali, jejich odpovědi přišly brzy buď telegraficky anebo dopisem. Za Rogera Hinsdalea se to stalo ještě téhož dne, neboť jeho rodiče bydleli v Londýně a vyznamenaný je šel osobně vyrozumět o rozhodnutí paní Kathleen Seymourové. Ostatní odp9vědi došly postupně z Manchesteru, z Paříže, z Nantes, z Kodaně, z Rotterdamu, z Göteborgu a nakonec kabelový telegram z Antiguy od rodičů Huberta Perkinse.
Paní Kathleen Seymourová na Barbadosu přijala návrh velmi vlídně a s upřímným poděkováním.
Zatím co se paní Pattersonová zabývala přípravami na cestu, pokud se týkalo jejího manžela, pan Patterson pořádal definitivně všeobecný účet Antilian School. Můžete si být jisti, že nenechal ani jedinou fakturu nevyřízenou, ani jediný list nedopsaný. Pak si hodlal vyžádat propuštění ze své funkce, kterou zastaví 28. června t. r. Ostatně nijak neopomíjel svoje osobní záležitosti a zajisté uspořádal, jak náleželo, tu, na níž mu obzvláště záleželo a o níž měl s paní Pattersonovou promluvit obšírněji, než učinil při první rozmluvě. V tom ohledu však zainteresovaní zachovávali naprosté mlčení... Dozvíme se v budoucnu, oč šlo?... Ano, nevrátí-li se bohužel pan Horatio Patterson z Nového světa.
Jisté je, že oba manželé učinili několik návštěv u muže zákona, jistého solicitora, a že se objevili i u kompetentních úřadů. A, čehož si dobře všiml personál Antilian School, pokaždé, když se pan a paní Pattersonovi spolu vraceli do svého obydlí, on měl vždy tvář vážnější a zdrženlivější než obyčejně, zatímco jeho důstojná choť měla brzy oči rudé, jakoby právě prolila příval slz, brzy rozhodné chování někoho, kdo energické rozhodnutí dovede k dobrému konci.
Ostatně přes různé formy, které na sebe braly u každého z nich, se zdály tyto pocity smutku při této příležitosti zcela oprávněné.
Nadešel 28. červen. Večer se mělo odjet. V devět hodin vstoupí mentor a jeho mladí druhové do bristolského vlaku.
Dopoledne měl pan Julian Ardagh poslední rozmluvu s panem Pattersonem. Doporučil mu, aby vedl cestovní účty naprosto přesně, což bylo ovšem zbytečné, dal mu pocítit veškerou váhu úlohy, která mu byla svěřena a dal mu najevo, jak velmi na něho spoléhá, že udrží dobrou shodu mezi chovanci Antilian School.
V půl deváté večer nastalo loučení na hlavním nádvoří; Roger Hinsdale, John Hohlard, Hubert Perkins, Louis Clodion, Tony Renault, Niels Harboe, Axel HLickborn, Albert Leuhlen a Magnus Anders stiskli ruku řediteli, profesorům a přátelům, kteří ne bez jisté, ovšem přirozené závisti je viděli odjíždět.
Pan Horatio Patterson se rozloučil s paní Pattersonovou, jejíž podobenku si odvážel, a vyjadřoval se pohnutými frázemi se sebevědomím praktického člověka, který se připravil na všechny možné případy.
Pak se obrátil k devíti stipendistům v okamžiku, kdy už už nasedali do breaku (Otevřený, čtyřkolový vůz, do něhož se nasedá ze stran i zezadu), který je měl dopravit na nádraží a řekl, skandujíce všechny slabiky, tento Horatiův verš: „Cras ingens iterabimus aequor.“ (Zítra nesmírně zbrázdíme moře) Pak odjeli. Za několik hodin je vlak složí v Bristolu. Zítra přeplují průplav St. George, který pan Horatio Patterson označil jako ingens aequor... Šťastnou cestu, vyznamenaní ze soutěže Antilian School!
