KAPITOLA X Od Sandwichových ostrovů k polárnímu kruhu Za týden po odjezdu z ostrovu goeleta, směřující stále k jihozápadu, doplula až na dohled ke skupině ostrovů Jižních Orknejí. Počasí bylo stále příznivé.
Skupina se skládá ze dvou hlavních ostrovů, na západě leží větší z nich Coronation, jehož obrovský vrchol se zvedá do výše přes osm set metru. Na východě to je ostrov Laurie, zakončený mysem Dundasem, vybíhajícím k západu. Kolem obou ostrovů se vynořují z moře menší ostrůvky a ostrůvečky homolovitého tvaru.
Souostroví bylo objeveno současně Američanem Palmerem a Angličanem Botwelem v letech 1821 až 1822. Leží na jedenašedesáté rovnoběžce, mezi čtyřiačtyřicátým a sedmačtyřicátým poledníkem.
Jak jsme sek ostrovům přibližovali, mohli jsme z Halbrane pozorovat na severním pobřeží vyvřelé horniny i strmé srázy, jejichž svahy se skláněly čím dál mírněji dolů k pobřeží. Na úpatí svahů se hromadily ledové kry, které budou do dvou měsíců odplaveny proudem do teplejších vod. Pak nastane doba, kdy sem připlují velrybáři a budou lovit kytovce.
Kapitán Guy zamířil s lodí nejdřív k jihovýchodnímu cípu ostrova Laurie, kde se zdržel celý den, protože se nechtěl pustit úžinou zatarasenou úskalími a ledovci, které rozdělují skupinu ostrovů na dvě části. Pak obeplul mys Dundas a plavil se dál podél jižního pobřeží ostrova Coronationu, u něhož se goeleta zastavila 25. listopadu. Pokud šlo o námořníky z Jany, naše pátrání bylo bezvýsledné.
Jestliže v září roku 1822 si chtěl Weddell u této skupiny ostrovů opatřit tulení kožešiny, čímž ztratil čas a způsobil si nesnáze, došlo k tomu proto, že byla ještě krutá zima. Zato Halbrane by si nyní byla mohla nalovit tuleňů tolik, že by měla plný náklad.
Na ostrovech a ostrůvcích žilo tisíce ptáků. Na skálách pokrytých ptačím trusem bylo mimo tučňáků i velké množství bahňáků, vodních ptáků s plovací blánou na nohou, s kuželovitým, trochu prodlouženým zobákem a s očima červeně vroubenýma.
Pokud jde o rostlinstvo Jižních Orknejí, je zastoupeno jedině šedavými lišejníky a velmi skrovně se vyskytujícími přímořskými travinami - z druhu laminarií. Na břehu je plno přílipek mořských a na úbočích a skálách hojnost slávek jedlých, kterými jsme se dostatečně zásobili.
Halbrane vyplula 6. listopadu v šest hodin ráno s přídí obrácenou k jihu a postupovala podle třiačtyřicátého poledníku. Týž poledník sledoval Weddell a také William Guy, a jestliže goeleta se od něho neodchýlí na západ ani na východ, dopluje zcela jistě k ostrovu Tsalalu.
Přál nám stálý východní vítr. Goeleta plula pod všemi plachtami. S takovou šířkou rozpjatých plachet letěla po vlnách rychlostí až dvaceti nebo dvaadvaceti kilometrů za hodinu. Při této rychlosti by byla cesta z Jižních Orknejí k polárnímu kruhu krátká.
Věděl jsem, že odtamtud si budeme muset prorazit cestu neprostupným ledovým polem, anebo budeme muset objevit průlom v ledové hradbě.
Řekl jsem kapitánovi: „Pokud budeme mít vítr v zádi jako až dosud, dostaneme se k ledovému poli, dřív než se ledy pohnou...“ „Snad ano a snad ne, pane Jeorlinku, protože letos je změna roční doby trochu předčasná. Zjistil jsem, že se ledové kry uvolňují o šest týdnů dříve než jindy.“ „To je šťastná příležitost, kapitáne, třeba se nám podaří proniknout ledovým polem už v první polovině prosince.“ „Doufám, že dřív než za měsíc naleznu za ledovým polem opět volné moře, jak to tak vytrvale tvrdí Weddell i Arthur Pym. Pak poplujeme nejprve k Bennettovu ostrovu a pak k ostrovu Tsalalu.“ „Jen aby vydržel příznivý východní vítr, kapitáne!“ „Však vydrží, pane Jeorlinku! Jako všichni mořeplavci v jižních mořích i já zjišťuji, že stále vane východní vítr. Vím dobře, že mezi třicátou a šedesátou rovnoběžkou vichřice přicházejí obyčejně od západu. Avšak dál se všechno rychle mění a i větry dují právě z opačné strany. Vy sám dobře víte, že od té doby, kdy jsme přepluli tuto hranici, vanou pravidelně tímto směrem.
„To je pravda a mám z toho radost kapitáne. Ostatně se přiznávám, že začínám být pověrčivý.“ „A proč by člověk nebyl pověrčivý, pane Jeorlinku? Je snad něco divného na tom, že by do našeho života mohlo zasáhnout něco nepředvídaného?
Jen si vzpomeňte, jak se naše goeleta setkala s nešťastným Pattersonem..., že to tu ledovou kru zaneslo až do končin, kterými jsme projížděli, a pak skoro okamžitě roztála... Přemýšlejte, pane Jeorlinku, není to opravdu podivné? Půjdu ještě dál a bodu tvrdit, že osud nám velmi přeje a snaží se zavést nás k našim ubohým krajanům - ano, štěstí nás neopustí...“ „Soudím jako vy, kapitáne. Příznivý zásah osudu nemůžeme popírat.
Všechny události spojuje tajemné pouto..., jakýsi řetěz...“ „Ano, řetěz, pane Jeorlinku. A tentokrát byla prvním článkem toho řetězu kra s Pattersonem a posledním bude ostrov Tsalal. Ach, můj ubohý bratr...! Žije tam se svými druhy v bídě..., bez naděje na vysvobození již jedenáct let...“ Neměl jsem dost odvahy kapitánovi připomenout, že ta záchrana s sebou může přinést mnoho nepředvídaného. Je jisté, že uplynulo už půl roku od doby, kdy William Guy a jeho pět námořníků z Jany byli ještě na ostrově Tsalalu, jak je uvedeno v Pattersonových záznamech. Ale v jaké jsou situaci? Jsou ještě v rukou domorodců, jejichž počet Arthur Pym odhadoval na několik tisíc, nemluvíme-li o obyvatelích ostrovů ležících na východě? A nemáme proto očekávat od náčelníka ostrova Tsalalu, od Too-Wita, nějaký útok, který by Halbrane nevydržela právě tak jako Jana?
Ano..., bude lepší nechat věcem volný, průběh. Učiníme všechno, abychom splnili úkol, který jsme na sebe vzali.
Musím připomenout, že posádka goelety sdílela tytéž naděje - myslím ovšem původní námořníky, kteří byli oddáni svému kapitánovi. Nově najatí námořníci byli víceméně lhostejní k výsledkům výpravy a šlo jim jen o to, aby dostali zaplaceno.
Výjimkou byl jedině Hunt. Vůbec se nezdálo, že ho na naši loď přilákal zvýšený plat nebo nějaká odměna. Bylo jisté, že se o tom nikdy nezmínil. „Ještě musím vyzkoumat, co je to za člověka,“ svěřil se mi Hurliguerly.
„Podle mého, pane Jeorlinku, víte, co asi dělal, tenhle divný patron?“ „To nevím.“ „Myslím si, že se asi plavil v jižních mořích..., hodně daleko..., i když o tom mlčí jako ryba... Ale jestli se nedostal za polární kruh a na deset stupňů za ledové pole, ať mě smete první mořská vlna...“ „Z čeho tak soudíte, mistře?“ „Z jeho očí, pane Jeorlinku. Ať goeleta míří sem nebo tam, on kouká stále jen k jihu...“ Hurliguerly nepřeháněl, sám jsem si toho už všiml.
„Když ten divous nemá službu,“ pokračoval palubní mistr, „opře se o zábradlí a zůstane tam civět jako solný sloup. Namouvěru, nejspíš by se hodil na příď Halbrane místo klounového panáka - a byl by to ošklivý panák. Jen si ho všimněte, když je u kormidla, pane Jeorlinku! Svírá rukojeti svýma ohromnýma rukama, jako kdyby mu přirostly ke kolu, a když se dívá na buzolu, snad ho přitahuje jako magnet či co... Já jsem nějaký kormidelník, ale takovou sílu jako Hunt nemám. Když on stojí u kormidla, loď se neuchýlí od směru ani o vlas, ať jsou vlny sebevětší. Poslyšte, kdyby v noci zhasla lucerna u kompasu, jsem si jist, že Hunt by ji nemusel znovu rozsvěcovat. Posvítil by si na něj očima a udržel by správný směr.“ Palubní mistr se zřejmě v mé společnosti odškodňoval za všechnu tu nevšímavost, kterou Jem West a kapitán Guy projevovali při jeho nekonečném povídání. Zkrátka, jestliže si Hurliguerly utvořilo Huntovi mínění, které vypadalo trochu přepjatě, musím přiznat, že chování toho zvláštního člověka ho k tomu opravňovalo. Abych to řekl naplno: kdyby ho byl znal Edgar Poe, mohl ho použít jako typ pro své podivínské hrdiny.
Plavili jsme se mnoho dní bez nehody. Goeleta hnána silným východním větrem, dosahovala nejvyšší rychlosti a zanechávala za sebou dlouhou, rovnou a pravidelnou brázdu.
Jarní období bylo na postupu. Na moři se objevovaly velryby v celých hejnech. V těchto končinách by i lodím s velkou tonáží stačil týden, aby si naplnily bečky drahocenným olejem. Také nově najatí námořníci, zvlášť Američani, neskrývali lítost nad tím, jak lhostejně si vede kapitán při pohledu na zvířata, jejichž váha představovala váhu zlata. Velryb bylo tolik, že to dosud žádný námořník v tomto období neviděl.
Z celé posádky projevoval své zklamání nejzřetelněji Hearne, mistr velrybář, kterého jeho druhové rádi poslouchali. Se svým brutálním chováním a bezhlavou odvahou, jež vyzařovala z celého jeho zevnějšku, dovedl budit obdiv ostatních námořníků. Tento lovec velryb a tuleňů byl asi čtyřiačtyřicetiletý Američan. Uměl jsem si představit toho obratného a silného chlapíka, jak stojí na své velrybářské lodi a vrhá harpunu do boku velryby a vleče ji na laně... Proto jsem se nedivil, že dával najevo svou nespokojenost.
Ovšem naše goeleta nebyla vybavená pro lov velryb a potřebné nástroje jsme na palubě vůbec neměli. Po celý čas, co se kapitán Guy plavil na Halbrane, projížděl pouze mezi jižními ostrovy v Atlantském a Tichém oceánu.
Ten den jsem asi ke třetí hodině odpoledne zašel na příď a opřel se o zábradlí. Pozoroval jsem dovádění několika párů těch ohromných zvířat.
Hearne je ukazoval rukou svým druhům a sem tam vykřikoval kusé věty: „Tam..., tamhle..., to je plejtvák..., a jsou tam dva, ne, tři..., hřbetní ploutev mají půldruhého až dva metry dlouhou. Vidíte je, jak plují mezi vlnami... A tam je zas jiná velryba!“ „Pozor!“ vykřikl palubní mistr, ale ne proto, že by se obával strašlivé rány ocasem. Nikoliv. Jedno z ohromných zvířat se přiblížilo ke goeletě a skoro okamžitě mu ze stříkacích otvorů vytryskl vysoký sloup smrduté vody s takovým rachotem, jako kdyby někde v dálce vystřelili z děla. Celá příď až k palubnímu otvoru byla zaplavená.
„To se jí povedlo!“ huboval Hearne, zatímco se námořníci otřepávali a kleli, že je velryba tak postříkala. Mimo tyto dva druhy mořských savců jsme si všimli také velryb grónských, s kterými se nejčastěji setkáváme v jižních mořích. Nemají hřbetní ploutve, ale zato tlustou vrstvu tuku. Loví se lehce a bez nebezpečí, hlavně v antarktických mořích, kde žijí miliardy drobounkých korýšů, jimiž se tito kytovci výhradně živí.
Necelých šest set metrů od goelety plula právě jedna velryba asi osmnáct metrů dlouhá, což znamená, že by z ní bylo nejméně sto sudů tuku.
„Tamhle to je grónská velryba!“ zvolal Hearne. „Pozná se podle střiku..., je široký a krátký! A tohle všechno nám plave pod nosem..., jen tak zbůhdarma! U všech čertů! To je jako házet peníze do moře... Nešťastný kapitán, který si nechá ujít takový náklad, a jak přitom poškozuje posádku...“ „Hearne,“ zvolal někdo velitelským hlasem, „na stráž do koše! Tam můžeš líp počítat velryby.“ Byl to Jem West.
„Poručíku...“ „Ani slovo, nebo tě tam nechám do zítřka! Už ať jsi nahoře!“ Odporovat rozkazu by bylo nebezpečné, a proto velrybář mlčky poslechl. Opakuji znovu, že Halbrane nevyplula do těchto vysokých šířek na lov velryb a námořníci z Falklandských ostrovů nebyli přijati jako velrybáři. Každý znal cíl naší cesty a nic nás nemohlo od něho odvrátit.
Goeleta plula teď na hladině zbarvené do růžova vrstvami korýšů, jakýmisi ráčky. Viděli jsme, jak velryby ležely nedbale na boku a shrnovaly jich myriády třásnitými kosticemi, které mají rozprostřeny jako síť na obou čelistech, do svých ohromných břich.
Jestliže byl v listopadu v této části jižního Atlantiku tak velký počet kytovců, pak - a opakuji to neustále - nastávalo předčasné jaro.
Musím poznamenat, že od chvíle, kdy jsme s kapitánem Guyem rozmlouvali o románu Edgara Poea, velitel lodi se už nechoval tak upjatě. Dost často jsme hovořívali o různých věcech, a tak mi i toho dne řekl: „Výskyt tak velkého počtu velryb obyčejně znamená, že je nedaleko pobřeží.“ „Je-li tomu tak, kapitáne,“ odpověděl jsem mu, „jak je možné, že jsme mezi Jižními Orknejemi a polárním kruhem neobjevili žádnou skupinu ostrovů?“ „Vaše poznámka je správná,“ pokračoval kapitán, „abychom dospěli k nějakému pobřeží, museli bychom se uchýlit asi o patnáct stupňů na západ, kde leží Bellingshauscnovy Jižní Shetlandy a Petrův a Alexandrův ostrov, zkrátka Grahamova země, kterou objevil Biscoe.“ „Tak tedy,“ přerušil jsem ho, „výskyt velryb neznamená, že někde v blízkosti je země?“ „Nevím, co bych vám na to odpověděl, pane Jeorlinku. Je možné, že má domněnka není dost odůvodněná. Snad by bylo rozumnější připisovat tak velké množství těchto zvířat klimatickým podmínkám tohoto roku. Pokusíme se toho využít...“ „A nebudeme si všímat toho, že nás jedna část posádky obviňuje,“ dodal jsem. „A proč by někoho obviňovali?“ zvolal kapitán.
„Pokud vím, nebyli najati na lov velryb. Zapomínají, pro jakou službu jsem je přijal, a Jem West udělal dobře, když zarazil jejich mrzuté poznámky. Moji staří námořníci by si něco takového nikdy nedovolili. Vidíte, pane Jeorlinku, lituji, že mi nestačili moji lidé. Naneštěstí to nebylo možné. Jen pomyslete na ty nesčetné domorodce na ostrově Tsalalu!“ Spěchám dodat, že i když jsme na Halbrane nelovili velryby, žádný jiný rybolov tam nebyl zakázán. Při rychlé plavbě by se ovšem jen těžko mohly chytat ryby do sítí nebo do nevodů, avšak palubní mistr dal položit vlečné udice a denní jídelníček tím velmi získal - k velké spokojenosti nás všech, kteří jsme už měli žaludky unavené od věčného soleného masa. Udice nám opatřovaly hlaváče, lososy, tresky, makrely, mořské úhoře, parmy a ploskozubce.
Ptactvo bylo stále stejné na všech stranách obzoru: různé druhy buřňáků, někteří bílí a jiní namodralé barvy, velmi elegantních tvarů, a velká hejna mořských vlaštovek, potápek i kapských buřňáků.
Dne 30. listopadu jsme změřili polohu lodi podle hodinového úhlu v deset hodin a pak jsme ji ještě přezkoušeli v poledne. Výpočet ukázal, že jsme toho dne byli na 6° 23' 3“ jižní šířky. Halbrane tedy právě plula přes polární kruh, který ohraničuje antarktickou oblast.
