KAPITOLA XIV Bennettův ostrůvek Halbrane se právě dostala na dohled Bennettova ostrůvku. Posádka si nutně potřebovala odpočinout, v posledních hodinách se námořníci vyčerpali, protože veslovali v člunech a táhli goeletu po hladině naprosto nehybného moře. Vylodění jsme odložili na druhý den a já jsem se odebral do své kabiny.
Tentokrát žádný šepot nerušil můj spánek a v pět hodin ráno jsem byl první na palubě.
Nemusím ani připomínat, že Jem West učinil z opatrnosti všechna bezpečnostní opatření, která vyžadovala plavba v těchto podezřelých končinách. Na palubě zavedl nejpřísnější hlídky. Palubní děla byla nabita, kule a prach připraveny vedle nich, pušky a pistole po ruce a záchranné palubní. sítě na chystány k okamžitému použití. Vždyť jsme věděli, že Janu přepadli domorodci z ostrova Tsalalu. Naše goeleta byla asi sto deset kilometrů od místa, na němž se tehdy udála ona tragédie.
Noc minula bez poplachu. Za dne se na vodách kolem Halbrane neobjevil žádný cizí člun a na břehu se neukázal žádný domorodec. Ostrůvek se zdál naprosto opuštěný. Ostatně ani kapitán William Guy tu nenašel stopu po člověku. Na pobřeží jsme nespatřili jedinou chatrč ani kouř v pozadí, což by dokazovalo, že Bennettův ostrůvek je obydlený.
Já jsem na ostrůvku uviděl - právě tak, jak to napsal Arthur Pym skalnaté pobřeží, táhnoucí se asi dva kilometry do nitra. Půda byla pustá, nikde jsme nezahlédli jedinou rostlinku. Naši goeletu zajišťovala jediná kotva dva kilometry severněji. Kapitán mě ujistil, že o poloze ostrůvku nemůže být mýlky.
„Pane Jeorlinku,“ řekl mi, „vidíte ten výběžek země tam na severovýchodě?“ „Ano, vidím, kapitáne.“ „Nezdá se vám, že ty skály vypadají jako klubka svinuté bavlny?“ „Ano, přesně jako v Pymově vyprávění!“ „Nyní nám zbývá už jen přistát u výběžku, pane Jeorlinku. Kdoví, třeba tam nalezneme nějakou stopu po námořnících z Jany, pokud se jim podařilo utéci z ostrova Tsalalu.“ Jen dvě stě metrů před námi ležel ostrůvek, na nějž před jedenácti lety vkročil Arthur Pym s kapitánem Williamem Guyem. Když se k němu Jana blížila, okolnosti jí nebyly zrovna příznivě nakloněny - lidé neměli dost potravy a u všech se začínaly objevovat příznaky kurdějí. Námořníci na naší goeletě naopak kypěli zdravím.
Pokud jde o kapitána, můžeme snadno uhodnout, jaké měl myšlenky, co si přál a jak byl netrpělivý... Bennettův ostrůvek přímo hltal očima.
Ale byl tu ještě někdo, kdo jej hltal daleko víc: Hunt.
Od chvíle, kdy jsme zakotvili, Hunt už nespal na palubě, jak měl ve zvyku, a to ani ne dvě nebo tři hodiny. Opřen lokty o bednění vpředu po pravém boku lodi, se sevřenými širokými ústy, s čelem svraštěným v tisíce vrásek se nehnul z místa a ani na okamžik neodtrhl oči od břehu.
Připomínám, že jméno Bennett patřilo společníkovi kapitána Jany, jako výraz úcty byla po něm nazvána první země objevená v této části Antarktidy.
Než kapitán Guy opustil Halbrane, doporučil poručíkovi, aby všechno bedlivě střežil. Náš průzkum ostrůvku neměl trvat déle než půl dne. Kdyby se člun do odpoledne nevrátil, měl být vyslán druhý člun, aby po něm pátral.
„Dej také pozor na nové námořníky,“ připomněl.
„Buďte bez starosti, kapitáne,“ odpověděl poručík, „a potřebujete-li čtyři veslaře, vyberte si je z nových námořníků. Tak bude na palubě o čtyři nespokojence méně!“ Byla to moudrá rada, protože pod neblahým Hearnovým vlivem nespokojenost jeho druhů z Falkland jen vzrůstala.
Do připraveného člunu sestoupili čtyři noví námořníci a zasedli k veslům, kdežto Hunt se chopil na vlastní žádost kormidla. Kapitán, palubní mistr a já, všichni dobře ozbrojeni, jsme usedli vzadu. Nejdříve jsme objeli ostrůvek na severní straně.
Zblízka už nevypadal jako obrovská klubka svinuté bavlny. Pak se před námi otevřela malá zátoka, kde kdysi zakotvily čluny z Jany.
Hunt zamířil právě do této zátoky. Ostatně mohli jsme se spoléhat na jeho neomylný pud. Řídil člun velmi obratně mezi špičatými skalisky, která tu a tam vyčnívala z vody. Člověk by málem věřil, že se tady vyzná.
Přistáli jsme na konci zátoky u balvan li porostlých chudičkým lišejníkem. Nastával odliv a moře už ustupovalo a odkrývalo písčité dno poseté načernalými balvany... Kapitán Len Guy mě upozornil na pískový koberec, kde leželo množství měkkýšů dlouhých sedm a půl až pětačtyřicet centimetrů a širokých dva a půl až dvacet centimetrů. Jedni leželi na ploché straně a druzí lezli na slunce a za potravou, protože se živí mikroskopickými korálovými nálevníky. A skutečně, na dvou nebo třech místech jsem zpozoroval korálové útesy.
„Těmto měkkýšům,“ vysvětlil mi kapitán, „se říká sumýši a velmi si jich cení v Číně. Chci vám, pane Jeorlinku, připomenout, že goeleta Jana připlula do těchto končin jen proto, aby sumýše nalovila. Jistě jste nezapomněl, že můj bratr vyjednával s náčelníkem ostrova Tsalalu Too-Witem o dodávce sumýšů, že stavěli skladiště, kde měli zůstat tři námořníci a připravovat sumýše k odvozu, zatímco goeleta se měla vydat dál za svými výzkumy... A konečně si jistě také vzpomínáte, za jakých okolností byla loď napadena a zničena...“ Ano, nezapomínal jsem na tyto podrobnosti ani na to, co o sumýších říká Arthur Pym. Vypadají jako červi nebo housenky bez skořápky a bez nohou a skládají se jen z pružných prstenců. Sumýši se sesbírají na písku, rozříznou po délce, vyvrhnou se a vyperou; potom se uvaří, na několik hodin se zakopají do země a pak se rozloží na slunci. Jakmile uschnou, napěchují se do sudů a posílají se do Číny. Na trzích „nebeské říše“ jsou sumýši velmi vyhledáváni a považováni právě tak jako vlaštovčí hnízda za vzácnou lahůdku.
Jakmile jsme se dostali až ke skalám, nechali jsme dva námořníky na stráži v člunu a my ostatní jsme zamířili do středu Bennettova ostrůvku.
Hunt kráčel mlčky v čele. Každý by mohl soudit, že nás vlastně vede.
Půda, po které jsme kráčeli, byla dočista vyprahlá. Ta nemohla poskytnout obživu nikomu. Rostlo tu jen jakési trnité křoví. Jestliže William Guy a jeho společníci neměli po zkáze Jany jiný útulek než tento ostrůvek, hlad je jistě zdolal do posledního muže.
Z nevysokého kulatého pahorku ve středu ostrůvku jsme se mohli rozhlédnout po celé jeho rozloze. Nikde nic... Ale snad tu zůstala nějaká stopa po lidech, popel z ohniště, zřícenina nějaké chatrče, zkrátka viditelný důkaz, že zde kdysi byli námořníci z Jany... Velmi rádi bychom to byli zjistili, a proto jsme se rozhodli, že půjdeme podél pobřeží až k malé zátoce, kde přistál náš člun. Když jsme sestupovali z pahorku, Hunt šel opět v čele, jako kdyby bylo dohodnuto, že nás povede. Šli jsme tedy za ním a on zamířil k jižnímu konci ostrůvku. Tam se zastavil, rozhlédl se a ukázal na kus napolo shnilého dřeva, které leželo mezi velkými balvany.
„Už si vzpomínám!“ zvolal jsem. „Arthur Pym se zmiňuje o tomto kusu dřeva se stopami po vyřezávání, které snad kdysi bylo na přídi nějakého člunu...“ „A v tom vyřezávání můj bratr rozpoznal nákres želvy,“ dodal kapitán. „Ano,“ potvrdil jsem jeho slova, „avšak Arthur Pym jakoukoliv podobu s želvou popírá. Ale na tom nezáleží. Ovšem když jsme dřevo našli na stejném místě, jak udává Pymovo vyprávění, musíme z toho vyvodit závěr, že od přistání Jany se na Bennettově ostrůvku nevylodila žádná jiná posádka. Soudím, že bychom tady hledáním nějakých stop zbytečně ztráceli čas. Musíme se soustředit jen na ostrov Tsalal.“ „Ano, na ostrov Tsalal,“ souhlasil kapitán Len Guy. Vraceli jsme se směrem k zátoce a obcházeli jsme mořské naplaveniny při skalnatém pobřeží. Na různých místech se rýsovaly korálové útesy.
Sumýšů tu bylo takové množství, že by jich goeleta mohla nabrat celý náklad.
Hunt kráčel stále mlčky s očima upřenýma k zemi.
Když jsme se rozhlédli po širém moři, spatřili jsme jen nesmírnou prázdnotu. Směrem k severu se na mírně zvlněné hladině lehce kolébaly stěžně Halbrane. Na jihu nebylo ani známky po nějaké zemi. Ostatně tím směrem jsme nemohli spatřit ostrov Tsalal, protože ležel třicet obloukových minut jižněji, čili byl vzdálen ještě pětapadesát kilometrů.
Stoupali jsme po východním břehu a Hunt šel jen několik kroků před námi, v tom se náhle zarazil a tentokrát nás rychlým máváním přivolával.
V okamžiku jsme byli u něho.
Jestliže se Hunt pranic nedivil, když jsme našli kus vyřezávaného dřeva, nyní se celý jeho vzhled změnil. Klečel na zemi před červotočivou tabulí odhozenou na písku, bral ji do rukou a ohmatával, jako kdyby chtěl ucítit všechnu její drsnost a hledat na povrchu vryté čáry, které by mohly něco znamenat.
Byla to dubová deska, asi půl druhého či dva metry dlouhá a šest centimetrů široká - patrně prkno z nějaké lodi. Černý nátěr dávno zmizel pod tlustým nánosem nečistoty. Byla to nejspíš deska ze zádi, na které bývá jméno lodi.
Palubní mistr to také řekl: „Ano..., ano...,“ opakoval kapitán.
Hunt kýval hlavou na znamení souhlasu.
„Ale,“ poznamenal jsem, „ta dřevěná deska mohla být vržena na Bennettův ostrůvek jedině po ztroskotání... Jistě ji sem zanesly protiproudy z širého moře a...“ „A kdyby to byla...,“ zvolal kapitán Guy. V té chvíli jsme oba měli stejnou myšlenku... A jaký byl náš údiv, naše ohromení i nevýslovné dojetí, když nám Hunt ukázal sedm osm písmen vyrytých na desce, takže jsme je cítili pod prsty. Snadno jsme poznali, jaká jména značí písmena ve dvou řadách pod sebou: AN LIEPOL Jana z Liverpoolu! Goeleta, na které byl kapitán William Guy! I když čas setřel některá písmena, ta, která zbyla, stačila, aby nám prozradila jméno lodi i mateřského přístavu... Jana z Liverpoolu!
Kapitán vzal desku do rukou a políbil ji, z očí mu vy tryskly velké slzy.
Byla to troska z Jany, jedna z těch, které byly při výbuchu rozmetány, a protiproudy nebo ledová kra ji zanesly na břeh až sem.
Neřekl jsem ani slovo a počkal jsem, až se vzrušený kapitán uklidní.
Hunt se napjatě díval k jižnímu obzoru a z jeho jiskřících očí přímo sršely blesky. Kapitán vstal. Hunt si naložil desku na ramena a pokračovali jsme v obchůzce.
Obešli jsme ostrůvek a sestoupili do zátoky, kde jsme nechali člun pod dozorem dvou námořníků. V půl třetí odpoledne jsme se vrátili na palubu lodi.
Kapitán tu chtěl kotvit až do zítřka, neboť doufal, že se severní nebo východní vítr ustálí. Přáli jsme si to, poněvadž nebylo ani pomyšlení na to, vléci Halbrane čluny až k ostrovu Tsalalu.
Rozhodli jsme se tedy, že zvedneme kotvu až za úsvitu. Asi ke třetí hodině zrána se zvedl lehký vítr. V půl sedmé ráno 23. prosince opustila goeleta kotviště u Bennetlova ostrůvku a s plnými plachtami zamířila k jihu. Už jsme nepochybovali, že jsme našli nezvratné svědectví o katastrofě, jejímž svědkem byl ostrov Tsalal.
Vítr, který nás unášel, byl slabý a zplihlé plachty často bily do stěžňů; Sondou jsme zjistili, že proud směřuje stále k jihu. Při tak pomalé plavbě nemohl kapitán zjistit místo, kde leží ostrov Tsalal dříve než za šestatřicet hodin.
celý den jsem pozoroval mořské vody a zdálo se mi, že nejsou tak temně modré, jak tvrdil Arthur Pym. Také jsme nenašli ani jediný trnitý chumáč s rudými bobulemi, jaké prý vytáhli na palubu Jany, ani jsme nespatřili nestvůru jihotočnové zvířeny - živočicha dlouhého necelý metr, vysokého deset centimetrů, se čtyřmi krátkými nožkami a s drápy korálové barvy.
Tělo prý měl bílé a lesklé jako hedvábí, hlavu kočičí, ale s krysím čumákem, uši svislé jako pes a zuby sytě červené. Ostatně takové množství podrobností mi vždycky připadalo velmi podezřelé - jistě to byl jen výplod fantazie.
Seděl jsem na zádi s knihou Edgara Poea v ruce a četl. Zároveň jsem si všiml, že Hunt mě pozoruje s obzvláštní tvrdošíjností, jakmile při práci musí zajít k zadnímu nástavku.
Četl jsem právě konec XVII. kapitoly, kde Arthur Pym doznává, že nese odpovědnost za „ty smutné a krvavé události, k nimž došlo po jeho radách“.
On skutečně přemluvil váhajícího kapitána Williama Guye, on ho donutil k tomu, „že využil lákavé příležitosti rozřešit důležitou otázku existence antarktické pevniny“. Ostatně i když přijímal plnou odpovědnost za celou cestu, copak si zároveň neblahopřál, „že jeho zásluhou došlo k tomuto objevu, že on otevřel vědě oči a odkryl pro ni nejzáhadnější tajemství, jaké kdy vzbudilo její pozornost?“ Celý ten den skotačilo na širém moři před Halbrane mnoho velryb. Také nad námi přelétla nesčetná hejna albatrosů a všichni ptáci směřovali k jihu.
Nesetkali jsme se však ani s jediným ledovcem. Nad nejzazší hranicí horizontu jsme rovněž nezahlédli ani odlesk záře ledových polí.
Vítr nezesílil a slunce halila lehká mlha. Teprve v pět hodin večer nám zmizely z dohledu poslední obrysy Bennettova ostrůvku. Jak malý kus cesty jsme urazili!
Na kompas jsme se sice dívali skoro každou hodinu, ale ukazoval jen bezvýznamnou změnu, což potvrzovalo údaje Arthura Pyma. Ani při několika měřeních jsme se nedostali až ke dnu, třebaže palubní mistr použil šňůru dlouhou čtyři sta metrů. Hurliguerly však byl šťastný, že proud nese goeletu zvolna k jihu - i když rychlostí jen asi devíti set metrů za hodinu.
V šest hodin slunce zmizelo za neprůsvitnou clonou mlhy, za kterou dál opisovalo dlouhou spirálu svého sestupu.
Po půlnoci se ale zvedl vítr a Halbrane urazila asi dvaadvacet kilometrů.
Také druhý den, 24. prosince, jsme naměřili 83° 20' jižní šířky a 43° 50' západní délky. Halbrane byla tedy vzdálena už jen jednu třetinu stupně, tj. o něco méně než sedmatřicet kilometrů od ostrova Tsalalu. Hlídka ho ohlásila v šest hodin pětačtyřicet minut večer.
Když kotva sjela na mořské dno, na palubě byli všichni ve střehu, děla připravená, pušky při ruce a záchranné sítě na svých místech.
