Rozum a Štěstí. Část 1/3
Jednou potkalo se štěstí s Rozumem na nějaké lávce. „Vyhni se mi!" řeklo Štěstí. Rozum byl tehdáž ještě nezkušený, nevěděl, kdo komu se má vyhýbat; i řekl: „Proč bych já se ti vyhýbal? Nejsi ty lepší než já.“
„Lepší je ten,“ odpovědělo Štěstí, „kdo více dokáže. Vidíš-li tam toho selského synka, co v poli oře? Vejdi do něho; a pochodí-li s tebou lépe nežli se mnou, budu se ti pokaždé slušně z cesty vyhýbat kdyKOLIV a kdekoli se potkáme.“
Rozum k tomu svolil a vešel hned oráčovi do hlavy. Jakmile oráč ucítil, že má v hlavě rozum, začal rozumovat: „Což musím já do smrti za pluhem chodit? Vždyť mohu taky jinde a snáze štěstí svého dojit!“ Nechal orání, složil pluh a jel domů. „Tatíku,“ povídá, „nelíbí se mi to sedlačení; budu se raděj učit zahradníkem.“
Tatík řekl: „Což jsi se, Vaňku, pominul s rozumem?“, ale pak se rozmyslil a povídá: „Nu když chceš, uč se spánembohem, dostane tu chalupu po mně tvůj bratr." Vaněk přišel o chalupu; ale nedbal na to nic, šel a dal se ke královskému zahradníkovi do učení. Nemnoho mu zahradník ukazoval, za to tím více chápal Vaněk. Brzy potom ani zahradníka neposlouchal, jak má co dělat a dělal všecko po svém. Nejprve zahradník se mrzel, ale pak, vida, že se tak všecko lépe daří, byl spokojen. „Vidím, že máš více rozumu nežli já," řekl, a nechal pak už Vaňka zahradničit, jak sám chtěl. V nedlouhém čase zvelebil Vaněk zahradu tak, že král veliké z ní měl potěšení a často se v ní s paní královou a se svou jedinou dcerou procházel.
