Dagmar Ruščáková: Proč si vybírám Dagmar Rusčáková: Why I choose

Jako mladší jsem to řešila oslíkama. When I was younger, I solved it with donkeys. Když to vypadalo, že se budu při nějakém filmu bát, brávala jsem si na klín knížku „Aby oslíci měli kde spát" od Mileny Lukešové, abych mohla od hrozných výjevů utéct do bezpečí něžných slov. When it looked like I was going to be scared during a movie, I would take the book "So that the donkeys have somewhere to sleep" by Milena Lukešová on my lap, so that I could escape from the terrible scenes to the safety of gentle words. Tehdy byly děti malé a já teprve poznávala, čeho všeho se člověk může v životě bát, když má zodpovědnost za víc, než jen svůj život. Back then, the children were small and I was just learning what a person can be afraid of in life when he has responsibility for more than just his life.

Dnes se na takové filmy nedívám vůbec- moje frustrační tolerance totiž velice strmě klesá. Today I don't watch such films at all - my frustration tolerance drops very steeply. Jak život jde, tak zjišťuju, že o umělá dramata seriálů a thrillerů vůbec nestojím. As life goes on, I find that I don't care for the artificial dramas of serials and thrillers at all. Dobré filmy, či obecně vizuální umění, ztvárňující emociálně drsná dramata, se mi umějí vrýt do srdce a já na hrůzy jimi zobrazené nedokážu zapomenout. Good films, or visual art in general, depicting emotionally harsh dramas, can dig into my heart, and I cannot forget the horrors depicted in them.

Silné dojmy se zavěšují na moje osobní vzpomínky a zkušenosti, a bez problémů mi umějí aspoň na nějaký čas rozvrátit duši. Strong impressions are attached to my personal memories and experiences, and they can easily upset my soul, at least for a while. Knihy snáším lépe, ale i tam si už poslední roky vybírám. I tolerate books better, but even there I have been choosing for the last few years.

Sama sebe úplně nechápu. I don't quite understand myself. Můj muž miluje filmy, hlavně dobré filmy - a ty, řekněme si upřímně, obvykle veselé či optimistické nebývají. My husband loves movies, especially good movies - and let's be honest, they usually aren't happy or upbeat. Přesto se od nich dokáže zvednout a odfiltrovat je ze své mysli. Yet he can rise above them and filter them out of his mind. Zamyslí se nad nimi, ale nenechá se týrat. He thinks about them, but he does not allow himself to be abused. Co dělám špatně, že to neumím? What am I doing wrong that I can't do it?

Možná je to jedna z forem, jakou se daní láska a zkušenosti. Maybe it's one of the forms of love and experience. Když máte jen jedno nebo druhé, obvykle jste odolní. When you only have one or the other, you are usually resilient. Nebo spíš odolné - zjistila jsem, že tyto pocity z drsnější umělecké tvorby se týkají především žen. Or rather resilient - I have found that these feelings of rougher artistic work mainly concern women. Podle mě je potíž v tom, že v takových dílech ožívají utajené noční můry a ženy vůči nim bývají přece jen zranitelnější. In my opinion, the problem is that secret nightmares come to life in such works, and women tend to be more vulnerable to them.

Zjistila jsem, že je důležité aktivně nutit svoje podvědomí, aby neblblo a připustilo, že tohle není celý život a netrvalo za každou cenu na černých brýlích, když ty růžové mají v podstatě stejné opodstatnění. I have found it important to actively force one's subconscious not to fool, and to admit that this is not a lifetime and has not lasted at all costs on black glasses, when the pink ones have essentially the same justification. I díky takové snaze potom člověk dokáže potomkovi jednu nevrazit, když tento s nesmyslnou sebedůvěrou zahlásí: „Neblbni, co by se mi jako mělo stát?" Even thanks to such an effort, one is then able to not stifle one's offspring, when the latter declares with nonsensical confidence: "Don't be silly, what should happen to me?"