12. Jiří z Poděbrad a Jagellonci
V následujícím roce však císař Zikmund zemřel a na uprázdněný český trůn zasedl po svém zvolení krátce Albrecht Habsburský (1437 - 1439), manžel Zikmundovy dcery (první krátká epizoda Habsburků na českém panovnickém trůnu byla již v letech 1306 - 1307 prostřednictvím Rudolfa Habsburského).
Po jeho smrti se narodil syn Ladislav, zvaný Pohrobek. Soužití katolických panovníků s husity, tvořícími 70 % obyvatelstva, nebylo bez problémů. Roku 1452 byl sněmem, za souhlasu i mnoha katolíků, ustanoven správcem země Jiří z Poděbrad. Bezvládí definitivně skončilo v roce 1453, kdy došlo ke korunovaci 13letého Ladislava Pohrobka (1453 - 1457) za českého krále, ten se následně ujal vlády i ve všech ostatních dědičných zemích. Po Ladislavově náhlém úmrtí zvolil český zemský sněm roku 1458 za českého krále právě Jiřího z Poděbrad, šlechtického vůdce husitské strany. Byl to výjimečný čin v českých dějinách, poněvadž se koruna ocitla na hlavě muže, jenž nepocházel z dynastického rodu a kterého téměř celá Evropa pokládala za kacíře. Jiří z Poděbrad se snažil být dobrým panovníkem "dvojího lidu" (tj. husitů i katolíků), a snažil se i o vylepšení své pověsti v zahraničí. Součástí této snahy byl návrh projektu na vytvoření mírové unie evropských panovníků z roku 1464, připomínající řadou rysů principy pozdější Organizace spojených národů. Evropští vládci jej však odmítli. Když papež prohlásil kompaktáta za neplatná a vyzval křesťany k nové válce s husity, Jiří zůstal osamocen. Podpory papeže využili čeští katolíci a uherský král Matyáš Korvín, který proti Jiřímu bojoval se střídavými úspěchy v letech 1468 - 1471. Lužické, slezské, moravské a české katolické stavy sice zvolily Matyáše roku 1469 v Olomouci českým panovníkem, ale po Jiřího smrti roku 1471 respektovali stoupenci "husitského krále" jeho přání a svatováclavskou korunu usadili na hlavu polskému princi Vladislavu Jagellonskému. Jagellonci na českém trůnu 1471 - 1526
Dvojvládí v zemích Koruny české definitivně ukončila smrt Matyáše Korvína roku 1490.
Vladislav Jagellonský spojil celé soustátí pod svým žezlem a navíc se stal i uherským králem. České katolické stavy uznaly v roce 1485 na sněmu v Kutné Hoře kompaktáta jako základní zemský zákon a uzavřely s husity náboženský mír. Česká země se tak po bouřlivém období stala oblastí náboženské snášenlivosti. Byla to ovšem tolerance z nutnosti, neboť politická reprezentace si uvědomila, že po dlouhém období rozvratu, kdy Čechy ztratily až 40 % obyvatel a potýkaly se s hospodářskými problémy, potřebuje stát klid. O celkové stabilitě se však mluvit nedalo, jelikož po utlumení rozporů v náboženské sféře, došlo takřka ihned k vyostření vztahů mezi královskými městy a šlechtou, tedy skupinami, které v husitském období nejvíce získaly. Jejich dvacet let trvající zápas skončil roku 1517 kompromisní Svatováclavskou smlouvou. Města se vzdala některých středověkých privilegií (např. tržního práva a práva vařit pivo) a šlechta musela souhlasit s jejich zastoupením na sněmu. Tímto způsobem se v Čechách prosadil stavovský model státu, v němž se panovník dělil o politickou moc se stavy, dva byly šlechtické, tj. panský a rytířský, česká královská města tvořila stav třetí. Stavovský model však brzy čekala těžká zkouška. V roce 1526 zahynul v boji s Turky nedaleko uherského Moháče král Ludvík Jagellonský.
