×

Nous utilisons des cookies pour rendre LingQ meilleur. En visitant le site vous acceptez nos Politique des cookies.

image

České lidové pohádky - Karel Jaromír Erben, Král tchoř

Bývaly prý v Čechách někdy časy, ale je tomu už dávno, kde každá slepičí obec také byla svým pánem, každá měla svůj dvůr a své smetiště, kde slípky mohly bez překážky hrabati, a měla také svého staršího kohoutka, kterýž ji řídil. Co která slípka vyhrabala, bylo její, a když kohout našel zrnko nějaké, svolal k němu všecky své slípky a pak ho nechal jedné, kterou měl nejradši, anebo slupnul to zrnko sám, a jestliže se která slípka proto rozhněvala, klovnul ji a pak byla spokojena. Jakmile někde kohout na dvoře zakokrhal, kokrhali po něm všickni kohouti v celé dědině. Tak to chodilo mnohé věky v nejlepší kázni a bázni a svornosti. I přihodilo se tehdáž naneštěstí, že žáby kuňky počaly sobě oškliviti své staré zřízení, i kuňkaly, kuňkaly, až si vykuňkaly za krále nohatého čápa. To vidouce kohouti a slípky, nechtěli vzadu zůstati za kuňkami a pravili, že by bylo dobré, aby také měli svého vlastního krále. I svolali se na obecný sněm a počali rokovati, co a jak? a byli všichni potud jedné mysli. Když ale přišlo na to, kdo bude králem? tu počaly mezi nimi hádky a rozbroje, neb nikdo nechtěl trpěti, aby druhý nad ním panoval, ale raději chtěl každý sám panovati nade jinými. I počali se kohouti jeden na druhého vzpínati a štípati se, až se peří s nich sypalo a hřebeny jim krvácely. Tu poradil jim jeden starý vážný kohout, že by bylo nejlépe, aby si pro zachování pokoje vzali nějakého mocného krále z ciziny, a hned jim jmenoval pana tchoře, ten že je zubatý, silný pán, kterého se každý báti bude, a ten zajisté že mezi nimi učiní pokoj a dobrý řád. I zalíbila se ta rada všem, a hned poslali k panu tchořovi, aby s ním o to udělali pořádnou smlouvu. Pan tchoř, vyrozuměv jich žádosti, měl se k nim velmi přívětivě a povolně, sliboval, že je zachová při všech jejich právech a starobylých svobodách, že je bude chrániti před luňákem, kterýž jim děti unáší, před kunou, kteráž jim vejce pije, i před vrabci zloději, kteří jim před samým nosem zrní kradou, sliboval také, že pěkné, velké kohouty udělá svými královskými radami, komorníky a jinými důstojníky. I líbilo se to všem, co sliboval, slípkám i kohoutům, a s velikou slávou posadili pana tchoře na svůj královský trůn a byli rádi, že mají mocného a dobrotivého krále. Netrvalo dlouho a zachtělo se panu králi tchoři slepičí krve. I umínil si na některého svého poddaného vyhledati nějakou vinu, aby ho pak pod tou zástěrou mohl zakousnouti a krev jeho vycucati, neb nechtěl ještě zjevně ukázati svou pravou tchoří povahu, aby si kohoutův a slípek nerozplašil. I povolal k sobě milostivě jednoho pěkného, tučného kohoutka a ptal se ho, zdali nic necítí? Kohout byl dobrá, poctivá duše a řekl upřímně: "Rač, Váše Milost královská, odpustiti, cítím náramný smrad." Byl to smrad, kterým všickni páni tchořové zapáchají, byť i na slepičím trůně seděli. "Ho, drzý, hanebný padouchu!" osopil se na něho tchoř, "tak-li se opovažuješ svému králi a pánu vůči mluviti?" a chňap! jedním rázem ukousl kohoutovi hlavu a pak mu vycucal krev. Potom povolal k sobě druhého a ptal se ho též, zdali nic necítí? Kohout vida tu bezhlavé tělo svého tovaryše a ústa Jeho Milosti tchořovské zmazané krví, poznal, že není dobře. I počal se strachem velikým po celém těle třásti a nemohl ani slova promluviti. "Proč se třeseš?" osopil se na něj král, "tuším, že nemáš dobrého svědomí? pověz, co cítíš." Kohout sebral všecky své síly, poklonil se hluboce a řekl tenkým, slaďoučkým hláskem: "Královská Milosti! cítím přelíbeznou vůni." - "Ho, zrádce ošemetný!" vzkřikl král zuřivě, "chceš lichocením zastříti své padoušství?" a chňap! ukousl mu hlavu zas a krev vycucal. Tchoř měl sice už nyní dost, ale ta hračka s kohouty dělala mu potěšení, a proto povolal si ještě jednoho kohouta a také se ho otázal, co cítí? Ale ten byl chytrák, viděl tu sice dobře ty dva bezhlavé a také pozoroval něco na královských vousech jako krev, ale dělal se nevida. I uklonil se zdvořile několikrát a odpověděl panu králi opatrně: "Rač odpustiti, Vaše Milost královská! dostal jsem náramnou rýmu z letošního vlhkého počasí, a proto, bohužel! ničehož necítím." Pan král vida, že se mu kohout z nastrojené smyčky vyvlekl, a nemaje v nenadání na něj nic jiného pohotově, ráčil se dobrotivě usmáti a propustil jej v milosti.


Bývaly prý v Čechách někdy časy, ale je tomu už dávno, kde každá slepičí obec také byla svým pánem, každá měla svůj dvůr a své smetiště, kde slípky mohly bez překážky hrabati, a měla také svého staršího kohoutka, kterýž ji řídil. Co která slípka vyhrabala, bylo její, a když kohout našel zrnko nějaké, svolal k němu všecky své slípky a pak ho nechal jedné, kterou měl nejradši, anebo slupnul to zrnko sám, a jestliže se která slípka proto rozhněvala, klovnul ji a pak byla spokojena. Jakmile někde kohout na dvoře zakokrhal, kokrhali po něm všickni kohouti v celé dědině. Tak to chodilo mnohé věky v nejlepší kázni a bázni a svornosti. I přihodilo se tehdáž naneštěstí, že žáby kuňky počaly sobě oškliviti své staré zřízení, i kuňkaly, kuňkaly, až si vykuňkaly za krále nohatého čápa. To vidouce kohouti a slípky, nechtěli vzadu zůstati za kuňkami a pravili, že by bylo dobré, aby také měli svého vlastního krále. I svolali se na obecný sněm a počali rokovati, co a jak? a byli všichni potud jedné mysli. Když ale přišlo na to, kdo bude králem? tu počaly mezi nimi hádky a rozbroje, neb nikdo nechtěl trpěti, aby druhý nad ním panoval, ale raději chtěl každý sám panovati nade jinými. I počali se kohouti jeden na druhého vzpínati a štípati se, až se peří s nich sypalo a hřebeny jim krvácely. Tu poradil jim jeden starý vážný kohout, že by bylo nejlépe, aby si pro zachování pokoje vzali nějakého mocného krále z ciziny, a hned jim jmenoval pana tchoře, ten že je zubatý, silný pán, kterého se každý báti bude, a ten zajisté že mezi nimi učiní pokoj a dobrý řád. I zalíbila se ta rada všem, a hned poslali k panu tchořovi, aby s ním o to udělali pořádnou smlouvu. Pan tchoř, vyrozuměv jich žádosti, měl se k nim velmi přívětivě a povolně, sliboval, že je zachová při všech jejich právech a starobylých svobodách, že je bude chrániti před luňákem, kterýž jim děti unáší, před kunou, kteráž jim vejce pije, i před vrabci zloději, kteří jim před samým nosem zrní kradou, sliboval také, že pěkné, velké kohouty udělá svými královskými radami, komorníky a jinými důstojníky. I líbilo se to všem, co sliboval, slípkám i kohoutům, a s velikou slávou posadili pana tchoře na svůj královský trůn a byli rádi, že mají mocného a dobrotivého krále. Netrvalo dlouho a zachtělo se panu králi tchoři slepičí krve. I umínil si na některého svého poddaného vyhledati nějakou vinu, aby ho pak pod tou zástěrou mohl zakousnouti a krev jeho vycucati, neb nechtěl ještě zjevně ukázati svou pravou tchoří povahu, aby si kohoutův a slípek nerozplašil. I povolal k sobě milostivě jednoho pěkného, tučného kohoutka a ptal se ho, zdali nic necítí? Kohout byl dobrá, poctivá duše a řekl upřímně: "Rač, Váše Milost královská, odpustiti, cítím náramný smrad." Byl to smrad, kterým všickni páni tchořové zapáchají, byť i na slepičím trůně seděli. "Ho, drzý, hanebný padouchu!" osopil se na něho tchoř, "tak-li se opovažuješ svému králi a pánu vůči mluviti?" a chňap! jedním rázem ukousl kohoutovi hlavu a pak mu vycucal krev. Potom povolal k sobě druhého a ptal se ho též, zdali nic necítí? Kohout vida tu bezhlavé tělo svého tovaryše a ústa Jeho Milosti tchořovské zmazané krví, poznal, že není dobře. I počal se strachem velikým po celém těle třásti a nemohl ani slova promluviti. "Proč se třeseš?" osopil se na něj král, "tuším, že nemáš dobrého svědomí? pověz, co cítíš." Kohout sebral všecky své síly, poklonil se hluboce a řekl tenkým, slaďoučkým hláskem: "Královská Milosti! cítím přelíbeznou vůni." - "Ho, zrádce ošemetný!" vzkřikl král zuřivě, "chceš lichocením zastříti své padoušství?" a chňap! ukousl mu hlavu zas a krev vycucal. Tchoř měl sice už nyní dost, ale ta hračka s kohouty dělala mu potěšení, a proto povolal si ještě jednoho kohouta a také se ho otázal, co cítí? Ale ten byl chytrák, viděl tu sice dobře ty dva bezhlavé a také pozoroval něco na královských vousech jako krev, ale dělal se nevida. I uklonil se zdvořile několikrát a odpověděl panu králi opatrně: "Rač odpustiti, Vaše Milost královská! dostal jsem náramnou rýmu z letošního vlhkého počasí, a proto, bohužel! ničehož necítím." Pan král vida, že se mu kohout z nastrojené smyčky vyvlekl, a nemaje v nenadání na něj nic jiného pohotově, ráčil se dobrotivě usmáti a propustil jej v milosti.