04. Kníže Václav I. a Boleslav II.
Období vlády knížete Václava a jeho zabití 935
Tím však nesváry uvnitř přemyslovské dynastie neskončily.
Vláda knížete Václava se zpočátku vyvíjela úspěšně. Na svou dobu nebývalé vzdělaný panovník pokračoval v expanzivní politice svého rodu a provedl změnu zahraničně politické linie, místo na Bavorsko se začal orientovat na Sasko, jemuž připadla vůdčí úloha v německých oblastech. Výrazem této vazby bylo i založení kostela sv. Víta na Pražském hradě, na jehož místě později vyrostla gotická katedrála. Potom se však Václav z blíže neznámých důvodů, lze o nich jen spekulovat, ocitl ve sváru s mladším bratrem Boleslavem. Dne 28. září 935 (některé prameny uvádějí rok 929) byl kníže Václav na hradišti Boleslavi (dnes Stará Boleslav) zabit Boleslavem najatými vrahy, poté se Boleslav ujal vlády. Václav byl, podobně jako jeho babička Ludmila, prohlášen za svatého a později se stal symbolem české státnosti i její kontinuity a nebeským patronem české země. Tuto státotvornou funkci plnil svatováclavský kult i v našich moderních dějinách. Jeho mladší bratr Boleslav I. se přičinil významným podílem na upevnění raně středověkého českého státu. Válečnou zdatností jej rozšířil a posílil i jeho hospodářství. Z dob Boleslavova panování se zachovaly první doložené české mince - stříbrné denáry. Panování Boleslava II. a zřízení pražského biskupství
Největší rozlohy v první fázi své existence dosáhl český stát za panování Boleslava II.
v poslední třetině 10. století. Jeho územní rozsah tehdy zahrnoval jak vlastní Čechy a Moravu, tak i vzdálenější oblasti nynějšího Slovenska a Haliče. Před rokem 970 založila Boleslavova sestra Mlada první klášter v Čechách. Umístila jej k pražskému kostelu sv. Jiří. Brzy poté, roku 973, byla Boleslavem II. završena mnohaletá snaha o zřízení pražského biskupství, čímž se v církevně správním smyslu české území vymanilo ze závislosti na řezenské diecézi. Nové biskupství bylo podřízeno arcidiecézi v Mohuči. Mučednická smrt biskupa Vojtěcha 997
V tehdejších poměrech bylo běžné, že se světský panovník cítil nadřazen církevnímu představiteli, v němž spatřoval svého kaplana.
Snahy o emancipaci církve byly teprve na počátku. V Čechách o posílení prestiže církve a o hlubší pochopení principů křesťanského života (pohanské zvyky stále přežívaly i na knížecím dvoře) usiloval druhý pražský biskup Vojtěch (Adalbert). Evropsky vzdělaný a zcestovalý muž se zasloužil o založení prvního mužského kláštera roku 993 v Břevnově u Prahy, kam přivedl členy benediktinského řádu. Vojtěchova činnost však narazila na nepochopení Boleslava II.. Jeho nechuť násobil fakt, že pražský biskup pocházel z knížecího rodu Slavníkovců, kteří měli pod svým vlivem východní a jihovýchodní Čechy, svou mocí tak konkurovali Přemyslovcům. V roce 995 Boleslavova vojenská družina zaútočila na slavníkovské hradiště v Libici nad Cidlinou a pobila všechny přítomné členy rodu. Tím Přemyslovci ovládli celé Čechy. Vojtěch tehdy pobýval v cizině, kde také roku 997 nalezl mučednickou smrt při misijní cestě k pobaltským Prusům. Nad Vojtěchovým hrobem v polském Hnězdně vzniklo z iniciativy císaře Oty III. a polského panovníka Boleslava Chrabrého arcibiskupství. Vojtěch, který v Čechách za svého života nenašel pochopení, se dočkal uznání alespoň po smrti. Byl svatořečen a přiřadil se tak k svaté Ludmile a k svatému Václavovi, jehož kult sám prosazoval. Později k této trojici přibyl ještě opat Prokop, zakladatel Sázavského kláštera (po roce 1030), jediného českého místa se slovanskou liturgií, která v jeho zdech přežívala až do roku 1097. Prokop byl kanonizován až roku 1204 a spolu s Václavem, Ludmilou a Vojtěchem tvoří dodnes uctívanou velkou čtveřici českých patronů.
