Ivan Hoffman: Konec zbytečného růstu?
Vedlejším efektem strachu z nakažlivé nemoci, o které se toho dosud stále málo ví, jsou mohutná preventivní opatření.
Jakmile lidé přestávají cestovat, omezují se společenské akce a celá města se uzavírají v karanténě, důsledkem je omezování výroby. A když se nepracuje, nemohou si toho nevšimnout burzy. Padají ceny akcií, protože je zřejmé, že ekonomika neporoste.
Jaký bude lokální nebo globální účet, je ve hvězdách. Někdo situaci dramatizuje, jiný zlehčuje, přičemž všichni ekonomové a finančníci mají kvanta argumentů, kterými svedou podepřít jakoukoli prognózu.
Jisté ale je, že strach z nakažlivého viru bere lidem chuť nakupovat a utrácet za to, co bezprostředně nepotřebují. No a ukazuje se, že toho, bez čeho se umíme obejít, je hodně. Skoro všechno!
Synonymem civilizace je dnes spotřeba a nejlépe spotřeba na dluh. Měníme auto, i když to staré ještě funguje. Kupujeme nové oděvy, aniž bychom obnosili ty staré. Neopravujeme pokažené spotřebiče a vyhazujeme dokonce i ty funkční, abychom měli místo pro modernější, které ani nebývají lepší. A plýtváme energiemi a vyhazujeme jídlo.
To všechno ale umíme ze dne na den změnit. Záliba ve spotřebě dává smysl za předpokladu, že nejde o přežití. Jakmile získáme pocit, že nám jde o holý život, zcela to převrátí naše priority. A rozvrátí burzy.
Na vystrašeném zoufalci si banka nic nevezme. S tím, co se nevyrobí, nelze obchodovat, a těm, co se do ničeho nepouštějí, nelze půjčovat. Finanční spekulanti jsou na tom jako drogoví dealeři, jejichž klienti přestanou brát.
Podnikatelsky jde o nepředvídatelnou a velice mrzutou komplikaci, neboť bublinou, která praskne, když se světem převalí globální epidemie, je samotná spotřební civilizace. A civilizace coby bublina – to tu ještě nebylo.
Zatím je předčasné myslet na nejhorší. Možná jsme pouze svědky konce zbytečného růstu. Možná máme co do činění s virem, který nás přivede k rozumu. Třeba vystoupíme z bludného kruhu, přestaneme vyrábět to, co nepotřebujeme, a tím pádem nebudeme muset řešit civilizační neduhy, které díky tomu zmizí samy od sebe.
Třeba člověk není tak beznadějným případem, jak to vypadá. Třeba ještě máme šanci, když ze strachu o život přestaneme sebevražedně růst.