Život Václava Havla, Havel - Československý prezident
V prvním funkčním období, jež trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb, byl Václav Havel na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově. Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu. Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990.
Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti, konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. pomlčková válka o pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací slovenské a české reprezentace, tak i nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve volbách 1992 zvítězila v Česku Klausova pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako Občanské hnutí, propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o Československu jako Unii (na popud Miloše Zemana), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 20. července 1992 poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období a bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný. Pak se na několik měsíců stáhl z veřejného života.
Přes tento zásadní vnitropolitický neúspěch se Havlovi jako prezidentu podařilo Československo úspěšně vrátit do mezinárodní politiky a přispět k jeho západní orientaci. Nadstandardní vztahy se Západem ukazují i státní návštěvy z té doby: již roku 1990 Československo navštívili papež Jan Pavel II. i prezident USA George Bush. Ještě důležitější bylo vymanění se z vlivu Sovětského svazu, symbolizované odchodem sovětských vojenských posádek a zánikem politických struktur sovětského bloku. Stát pod Havlovým vedením pracoval na získání členství v západních organizacích a podílel se na vzniku nových regionálních vztahů, zejména Visegrádské skupiny.
