Část druhá KAPITOLA I A Pym? Kapitánovo rozhodnutí opustit druhý den ráno kotviště u ostrova Tsalalu a zamířit zase k severu, celá naše bezvýsledná výprava i to, že se zřekneme pátrání po trosečnících z anglické goelety v jiných částech antarktického moře, to všechno mi vířilo hlavou.
Copak Halbrane opustí šest mužů, kteří byli podle Pattersonových záznamů ještě před několika měsíci v těchto končinách? Posádka goelety nesplní svou povinnost uloženou jí příkazem lidskosti? Nebude dělat všechno pro to, abychom vypátrali pevninu nebo ostrov, na který se snad námořníci z Jany uchýlili, když prchli z ostrova Tsalalu?
A přece byl konec prosince, vánoce přede dveřmi a právě začínalo období pěkného počasí. Dva letní měsíce by nám dovolily plavit se v této části Antarktidy. Zbylo by nám dost času vrátit se k polárnímu kruhu před strašným obdobím jižní zimy. A přece se Halbrane chystá vyplout k severu... Ano, to vše mluvilo „pro“, ale je pravda, že bylo i dost závažných „proti“. Předně až do tohoto dne Halbrane nesledovala žádnou dobrodružnou cestu. Podle záznamů Arthura Pyma goeleta mířila přesně k určenému bodu - k ostrovu Tsalalu. Nešťastný Patterson potvrzoval, že náš kapitán může nalézt Williama Guye a jeho pět námořníků, kteří unikli nástrahám vesnice Klock-Klocku, na tomto ostrově. Ale na Tsalalu jsme je nenašli, právě tak jako jsme tu nenašli žádné domorodce, všichni patrně zahynuli při nějaké katastrofě. Podařilo se jim utéct před onou katastrofou po Pattersonově odchodu, to znamená, před sedmi až osmi měsíci?
Zbývaly dvě možnosti.
Buď námořníci z Jany zahynuli, a pak by Halbrane měla bez odkladu odplout, anebo to přežili, a pak jsme nesměli pátrání přerušit.
Kdybychom se přidrželi druhé možnosti, nezbývalo by nám než prohledat ostrov po ostrově v oné skupině na západě, o níž se zmínil Pym ve svém vyprávění. Ale i kdyby žádné ostrovy neexistovaly, nemohli se uprchlíci z Tsalalu uchýlit do jiné části Antarktidy?
Co když byl jejich člun zavlečen za čtyřiaosmdesátý stupeň, kde mohli přistát?
Jestliže se tedy rozhodneme pokračovat ve výpravě, ke kterému místu těchto tajemných končin by měla naše goeleta zamířit? Nebude muset plout nazdařbůh?
A potom, bude posádka Halbrane souhlasit s nejistou plavbou do neznáma a s tím, že pronikneme ještě dále k pólu? Vždyť nám bude hrozit nebezpečí, že budeme rozdrceni někde u nepřekročitelného ledového pole.
Opravdu, za několik týdnů zavládne antarktická zima s mrazy a nepohodou. Moře, dnes volné, zamrzne. A být uvězněn sedm nebo osm měsíců v ledu - neodstrašila by taková vyhlídka i ty nejstatečnější? A mají naši vůdcové právo na životy svých podřízených a mohli by je vydávat v nebezpečí jen pro slabou naději, že naleznou námořníky z Jany, které nenašli na ostrově Tsalalu?
O tom asi přemýšlel kapitán Guy od včerejšího večera. Potom se s krvácejícím srdcem vzdal naděje, že ještě někdy spatří svého bratra i své krajany, a hlasem chvějícím se vzrušením rozkázal: „Zítra na úsvitu odplujeme!“ Podle mého potřeboval k návratu stejnou morální sílu, jakou vynaložil k zahájení výpravy. Přiznávám, že jsem byl hluboce zklamaný či spíš zarmoucený koncem naší výpravy. Prožíval jsem tak vášnivě dobrodružství Jany, že jsem si přál pokračovat v pátrání, pokud to bylo v antarktických končinách možné... Kolik mořeplavců by na našem místě nezatoužilo po konečném rozřešení zeměpisného problému - po dosažení jižního pólu! Halbrane se skutečně dostala mnohem dál, než kam dopluly lodi Weddellovy, protože ostrov Tsalal leží jen necelých sedm stupňů od bodu, kde se sbíhají poledníky. Zdálo se, že žádná překážka jí nebrání proniknout až do nejzazších šířek. Díky výjimečným povětrnostním podmínkám zanesou ji snad větry a proudy až k zemské ose, od níž je vzdálena nějakých sedm set kilometrů. Jestliže se volné moře rozprostírá až tam, byla by to záležitost několika dnů... A jestliže tam je pevnina, znamenalo by to několik týdnů... Ale ve skutečnosti nikdo z nás nemyslel na jižní pól a Halbrane nečelila všem nebezpečím antarktického oceánu proto, aby dosáhla jižního pólu.
I kdybychom připustili, že kapitán Guy by si přál pokračovat ve výpravě a přemluvil by k tomu Jema Westa, palubního mistra i staré námořníky, podařilo by se mu získat i dvacet námořníků najatých na Falklandech? A to byla jistě také jedna z příčin, proč se rozhodl vrátit. Domnívali jsme se tedy, že naše výprava skončila, a proto jsme byli překvapeni, když jsme uslyšeli tato slova: „A Pym..., co chudák Pym?“ Obrátil jsem se. To promluvil Hunt.
Ten podivný člověk stál bez hnutí u přístěnku pro mužstvo a pohledem takřka hltal obzor... Na palubě goelety jsme nebyli zvyklí slyšet Huntův hlas - snad to byla první slova, která pronesl od chvíle, kdy se nalodil na Halbrane. Připadalo mi, že jeho neuvážená otázka v sobě skrývá nějaké neobyčejné odhalení... Jem West pokynem naznačil posádce, aby ustoupila na příď. Jen poručík, palubní mistr, plachtař Martin Holt a tesař Hardie usoudili, že mohou zůstat s námi.
„Co jsi to řekl?“ zeptal se ho kapitán a přistoupil k němu.
„Řekl jsem: A Pym..., co chudák Pym?“ „Proč nám připomínáš jméno muže, který svými proklatými radami zavlekl mého ubohého bratra až k onomu ostrovu, kde byla Jana zničena, většina posádky povražděna a kde jsme nenašli ani jediného muže z těch, kteří tam byli ještě před sedmi měsíci?“ Hunt mlčel... „Odpověz přece!“ zvolal kapitán roztrpčeně, protože už nebyl s to se ovládnout. Hunt zřejmě neváhal proto, že by neměl co odpovědět, ale nedovedl hned vyjádřit, co si myslí. Bylo to však docela jasné, i když mluvil v přerývaných větách, jejichž slova spolu takřka ani nesouvisela. Měl zvláštní způsob řeči, mluvil obrazně a s hrubým přízvukem Indiánů z Dalekého západu.
„Podívejte se..., já neumím moc dobře vypravovat..., mám těžký jazyk... Rozumějte mi... Já jsem přece mluvil o Pymovi..., o chudáku Pymovi!“ „Ano,“ řekl suše poručík, „a co nám chceš povědět o Arthuru Pymovi?“ „Chci vám povědět..., že ho nesmíme opustit...“ „Nesmíme opustit?“ zvolal jsem. „Ne, nikdy...,“ pokračoval Hunt.
„Bylo by to ukrutné..., příliš ukrutné...!
Budeme ho hledat...“ „Hledat?“ opakoval kapitán. „Rozumějte mi..., jen proto jsem se dal najmout na Halbrane..., ano..., abych našel... chudáka Pyma!“ „A kde tedy je,“ zeptal jsem se, „ne-li v hrobě na hřbitově svého rodného města?“ „Ne..., je tam, kde zůstal... sám, dočista sám,“ odpověděl mi Hunt a ukázal rukou k jihu, „a už jedenáctkrát tam vzešlo slunce na obzoru!“ Hunt tak chtěl označit antarktickou oblast, to bylo zřejmé. Ale co tím chtěl říct?
„Copak nevíš, že Arthur Pym zemřel?“ řekl mu kapitán Guy.
„Zemřel?“ opakoval Hunt se záporným gestem.
„Ne..., vyslechněte mě..., já vím, jak to bylo..., rozumějte mi..., on nezemřel.“ „Podívejte se, Hunte,“ začal jsem, „jen si vzpomeňte, copak v poslední kapitole románu Dobrodružství Arthura Gordona Pyma Edgar Poe neříká, že Pym zemřel náhle a tragicky?“ Je pravda, že americký básník neudal, jak jeho hrdina skončil svůj podivný život, a tvrdím znovu, že mi to připadalo vždycky podezřelé. Bude někdy odhaleno tajemství obestírající jeho smrt, když, jak tvrdí Hunt, se Arthur Pym nikdy z polárních oblastí nevrátil?
„Vysvětli nám to, Hunte,“ rozkázal mu kapitán, který byl právě tak překvapený jako já, „rozmysli si to, nepospíchej a pověz nám všechno, co víš!“ A zatímco si Hunt přejel rukou čelo, jako kdyby chtěl přivolat nějakou dávnou vzpomínku, řekl jsem kapitánu Guyovi: „Jeho chování je velice podivné, není to blázen...?“ Palubní mistr zaslechl má slova a přikývl; on si také o Huntovi myslel, že nemá zdravý rozum. Hunt to pochopil a zvolal drsným hlasem: „Ne, nejsem blázen..., blázni jsou tam..., v prériích..., a ti žijí ve vážnosti, i když se jim nevěří... Ale já..., mně musíte věřit...! Ne..., Pym nezemřel!“ „Edgar Poe to tvrdí,“ poznamenal jsem. „Ano..., já vím... Edgar Poe... z Baltimoru..., ale on nikdy neviděl chudáka Pyma..., ne, nikdy...“ „Jakže!“ zvolal kapitán. „Ti dva muži se neznali?“ „Ne! Neznali!“ „A Arthur Pym tedy nevypravoval o svých dobrodružstvích Edgaru Poeovi?“ „Nevypravoval, kapitáne, nikdy!“ odpověděl Hunt. „Ten v Baltimoru..., ten měl jen jeho zápisky od chvíle, kdy se Pym skryl na palubě Grampusu..., psal je do posledního okamžiku..., rozumějte mi!“ Hunt se zřejmě bál, že mu nebudeme rozumět, a tak to stále opakoval. Musím přiznat, že to, co vykládal, vypadalo naprosto nevěrohodně. Arthur Pym že by se nikdy nesetkal s Edgarem Poem...? Americký básník měl tedy jedině poznámky zapisované den za dnem po celou dobu té neuvěřitelné cesty?
„A kdo přinesl ten deník?“ zeptal se kapitán Guy a chytil Hunta za ruku.
„Pymův společník..., který miloval chudáka Pyma jako svého syna..., míšenec Dirk Peters... Jenom on se odtamtud vrátil...“ „Míšenec Dirk Peters?“ zvolal jsem. „Ano.“ „A on se vrátil sám?“ „Sám.“ „A Arthur Pym tedy zůstal...“ „Tam!“ pronesl Hunt rozhodným hlasem a znovu se obrátil směrem k jižním končinám, kam se ustavičně díval. Mohlo takové prohlášení obstát před všeobecnou nedůvěrou? Jistěže ne! Martin Holt také strčil loktem do Hurliguerlyho a oba opatrně Hunta litovali, zatímco Jem West ho jen pozoroval a nedal najevo, co si myslí.
Kapitán mi pohybem naznačil, že se od toho ubožáka, jehož rozum je asi pomaten, už patrně nedovíme nic důležitého.
Ale jak jsem tak Hunta pozoroval, zdálo se mi podle jeho očí, že mluví pravdu. Dával jsem mu přesné a naléhavé otázky a on se snažil odpovídat.
Jeho odpovědi si neodporovaly.
„Podívejte se,“ zeptal jsem se ho, „když oba, Dirka Peterse a Arthura Pyma našli na kýlu Grampusu, Arthur Pym se přece plavil na Janě dál až na ostrov Tsalal?“ „Ano.“ „A při návštěvě kapitána Williama Guye ve vesnici Klock-Klocku se Arthur Pym oddělil od svých druhů právě tak jako míšenec a jeden z námořníků?“ „Ano,“ přisvědčil Hunt, „námořník Allen..., a skoro hned se zadusil..., zasypalo ho kamení...“ „Potom se oba dva dívali z výstupku na kopci, jak goeletu přepadli a zničili?“ „Ano!“ „Pak po nějakém čase oba odpluli z ostrova - zmocnili se jednoho člunu a domorodcům se nepodařilo jim ho vyrvat?“ „Ano!“ „A asi za dvacet dnů dopluli až před clonu z šedavých par a proud je oba unášel k propasti vodopádu?“ Tentokrát Hunt nepřitakal, váhal a koktavě vyrážel nejasná slova. Snad si chtěl oživit zašlou vzpomínku... Konečně se na mne podíval a zakroutil hlavou. „Oba ne,“ prohlásil. „Rozumějte mi..., Dirk Peters mi nikdy neřekl...“ „Dirk Peters...,“ skočil nám živě do řeči kapitán Guy. „Tys znal Dirka Peterse?“ „Ano.“ „Odkud?“ „Z Vandalie..., ze státu Illinois.“ „A od něho ses dověděl všechny podrobnosti z cesty?“ „Od něho.“ „A on se vrátil odtamtud sám..., docela sám... a nechal tam Arthura Pyma?“ „Docela sám.“ „Ale tak mluvte!“ zvolal jsem. „Mluvte přece!“ Přímo jsem hořel netrpělivostí. Jakže, Hunt znal Dirka Peterse a od něho se dověděl o všech těch podrobnostech, o kterých jsem si myslel, že nebudou nikdy objasněny...! Znal konec těch neobyčejných dobrodružství! Pak mi Hunt přerývaně, ale srozumitelně odpověděl: „Ano..., byla tam clona z šedavých par..., míšenec mi to často vypravoval, rozumějte mi... Oba, Arthur Pym a on, pluli v tsalalském člunu... Pak jim... obrovský ledovec přehradil cestu... Při srážce Dirk Peters spadl do moře... Ale podařilo se mu zachytit se na ledovci... a vyšplhat na něj... viděl, jak člun unáší proud... Pym se marně snažil přiblížit se k svému druhovi..., nemohl... Člun plul dál a dál... A Pym..., chudák drahý Pym... mizel s ním... On se nevrátil... a je tam..., stále je tam!“ Skutečně, sám Dirk Peters by nebyl mohl mluvit s větším dojetím a s větší naléhavostí i láskou „o chudáku drahém Pymovi“! Bylo to věrohodné, a neměli jsme proto důvod o tom pochybovat. Znamená to tedy, že před onou clonou z par se Arthur Pym a míšenec rozdělili.
Ovšem jestliže Arthur Pym se plavil dál až k nejvyšším šířkám, jakým způsobem se jeho společník Dirk Peters mohl dostat zpět k severu... až k ledovému poli..., překročit polární kruh..., vrátit se do Ameriky a zanést záznamy Edgaru Poeovi?
Hunt na všechny otázky postupně odpověděl.
Podle jeho slov měl prý míšenec v kapse záznamy Arthura Pyma v oné chvíli, když se zachytil ledovce, a tak zachránil deník, který později donesl americkému básníkovi.
„Rozumějte mi...,“ opakoval Hunt, „říkám vám to tak, jak jsem to slyšel od Dirka Peterse... Když ho proud unášel, křičel ze všech sil. Chudák Pym zmizel v clonách šedivých par... Míšenec se živil rybami, pokud nějaké chytil, a protiproud ho zanesl zpátky k ostrovu Tsalalu, kde přistál polomrtvý hlady...“ „K ostrovu Tsalalu!“ vykřikl kapitán Len Guy. „A za jak dlouho jej pak opustil?“ „Za tři týdny..., ano, nejvýš za tři týdny..., tak mi to vypravoval Dirk Peters...“ „Pak tam tedy nalezl zbývající muže z posádky Jany,“ zeptal se kapitán Len Guy, „mého bratra Williama a ostatní, kteří to přežili?“ „Ne...,“ odpověděl Hunt, „Dirk Peters vždycky myslel, že zahynuli do posledního muže..., ano, všichni... Na ostrově už nikdo nebyl...“ „Nikdo?“ opakoval jsem s úžasem. „Nikdo!“ tvrdil Hunt.
„Ale domorodci z ostrova Tsalalu?“+ „Nikdo..., říkám vám, nikdo... Ostrov byl opuštěný..., ano..., docela pustý...“ To naprosto odporovalo některým faktům. Koneckonců mohlo se stát, že když se Dirk Peters vrátil na ostrov Tsalal, domorodé obyvatelstvo, ochromené nějakou hrůzou, uprchlo hledat útočiště na některou skupinu ostrovů na jihozápadě a William Guy a jeho druhové byli ještě ukryti v úžlabinách vesnice Klock-Klocku. To by vysvětlilo, proč se s nimi míšenec nesetkal a proč se trosečníci z Jany nemuseli obávat ostrovanů po celých jedenáct let svého tamního pobytu. Na druhé straně jestliže je tam Patterson opustil před sedmi měsíci a my jsme je tam nyní nenašli, museli ostrov Tsalal opustit, když už se tam po zemětřesení nemohli uživit.
„A opravdu,“ ozval se kapitán Len Guy, „když se Dirk Peters vrátil na ostrov, nenašel tam nikoho?“ „Nikoho...,“ opakoval Hunt. „Míšenec tam nespatřil ani jediného domorodce...“ „A co potom udělal Dirk Peters?“ zeptal se palubní mistr. „Rozumějte mi...,“ začal zase Hunt, „našel tam opuštěný člun..., hluboko v zátoce..., bylo v něm trochu sušeného masa a bečka sladké vody. Míšenec do něho naskočil... Vál jižní vítr..., ano..., jižní, velmi silný..., týž, který spolu s protiproudem přihnal jeho ledovec k ostrovu Tsalalu... A ten vítr ho unášel týdny a týdny... směrem k ledovému poli... Tam proplul otevřeným průplavem... a věřte mi, vždyť vám opakuju jen to, co mi stokrát vypravoval Dirk Peters..., ano, tím průplavem..., a překročil polární kruh...“ „A dál?“ vyptával jsem se ho. „A dál... Tam ho našla americká velrybářská loď Sandy Hook a dovezla ho do Ameriky.“ A tak máme-li věřit Huntovu vyprávění, skončilo ono strašlivé drama antarktických končin šťastně alespoň pro Dirka Peterse.
Jakmile se vrátil do Spojených států, domluvil se s Edgarem Poem, tehdy vydavatelem Literárního posla z jihu, a z poznámek Arthura Pyma vznikl onen neobyčejný román, který nebyl vymyšlený, jak se až dosud soudilo, ale jemuž chybělo konečné rozuzlení.
Edgar Poe tedy neznal Arthura Pyma. Proto když chtěl v čtenářích udržet onu vzrušující nejistotu, odsoudil ho k „náhlé a tragické smrti“, kterou nepopsal, ba ani neudal její příčinu.
Ale jestliže se Arthur Pym nevrátil, můžeme připustit, že nezahynul brzy poté, kdy byl odloučen od svého druha..., že by žil po jedenácti letech, které uplynuly od doby, kdy zmizel?
„Ano...! Ano!“ odpovídal Hunt.
A tvrdil, že si to myslel i Dirk Peters až do své smrti v městečku Vandalii ve státě Illinois, kde oba žili.
Nyní bylo načase, abychom zvážili, jestli je Hunt při smyslech. Nebyl to on, kdo vstoupil do mé kabiny a zašeptal mi do ucha: „A co Pym..., chudák Pym?“ Ano...! Nebyl to jen sen!
Zkrátka kdyby všechno, co Hunt řekl, bylo pravda, kdyby byl věrným strážcem tajemství, které mu svěřil Dirk Peters, měli jsme mu věřit, když opakoval prosebně a zároveň s nezvratným důrazem: „Pym neumřel...! Pym je tam...! Nesmíme opustit chudáka pyma!“ Když jsem konečně přestal Hunta vyslýchat, kapitán, hluboce vzrušený, se probral ze zamyšlení a rázně rozkázal: .
„Celá posádka na záď!“ Všichni námořníci z goelety se shromáždili kolem něho a on prohlásil: „Poslouchej mě, Hunte, a dobře uvaž, jak závažné jsou otázky, které ti dám.“ Hunt zvedl hlavu a pohledem přelétl námořníky z Halbrane. „Tvrdíš, že všechno, co jsi řekl o Arthuru Pymovi, je pravda?“ „Ano,“ přitakal. „Tys znal Dirka Peterse?“ „Ano!“ „Žil jsi s ním několik let v Illinois?“ „Devět let.“ „Často ti to všechno vypravoval?“ „Ano!“ „A ty sám věříš, že ti řekl pravdu?“ „Ano!“ „A nenapadlo ho nikdy, že někteří námořníci z Jany by byli mohli zůstat na ostrově Tsalalu?“ „Ne!“ „Věříš tedy, že William Guy a jeho druhové zahynuli všichni při sesutí půdy u vesnice Klock-Klocku?“ „Ano..., a podle toho, co mi často opakoval, Pym tomu věřil také!“ „Kde jsi mluvil s Dirkem Petersem naposledy?“ „Ve Vandalii.“ „Kdy?“ „Před dvěma lety.“ „A kdo z vás dvou odešel nejdřív z Vandalie, ty, nebo on?“ Zdálo se mi, že Hunt trochu zaváhal, než odpověděl: „Odešli jsme společně...“ „A tys šel kam?“ „Na Falklandy.“ „A on?“ „On...,“ opakoval Hunt. A jeho pohled nakonec utkvěl na našem mistru plachtaři Martinu Holtovi, pro kterého vydal vlastní život v nebezpečí, když ho zachránil v bouři... „No tak,“ pokračoval kapitán, „rozumíš, nač se tě ptám?“ „Ano!“ „Tedy odpověz... Když Dirk Peters opustil Illinois, odjel z Ameriky?“ „Ano!“ „A kam odjel... Mluv!“ „Na Falklandy.“ „A kde je nyní?“ „Stojí před vámi!“
