11. Jeníček a Mařenka, část 1
Jeníček a Mařenka bydleli v malé vesničce u lesa. Chodili do lesa na houby a na jahody, nebo jen tak se proběhnout. V lese už by nezabloudili!
Jednou ráno jim tatínek řekl: "Děti, ještě nikdy jste nebyly ve velkém městě, mám tam dnes cestu a vezmu vás s sebou." Děti se, to se ví, těšily, však už dlouho toužily podívat se do města.
Jeníček a Mařenka se hezky oblekli a jeli s tatínkem do města. Když přijížděli k městu, nepřestávali se divit velkým domům, jaké ještě neviděli, množství lidí a automobilů. Bylo jich tak moc, že už zde nebylo místa pro louku, ani les, ba ani jen malý kousek travičky. To se jim ale nelíbilo.
Tatínek šel do jednoho takového velkého domu, a chtěl je vzít s sebou. Ale oba chtěli zůstat venku a prohlížet si ty velké domy okolo. Tatínek jim teda řekl, aby zůstaly na této lavičce, která byla u domu.
"S nikým se nedávejte do řeči, a neodcházejte. Já se za chvíli vrátím." Ale - neposedné děti si řekly, že se půjdou podívat jen za roh toho domu, jaké to tam je. Šly, jenže po chodníku chodilo tolik lidí, musely se jim všelijak vyhýbat, až nakonec je proud lidí vedl sám, i kdyby děti nechtěly.
Těch věcí, co se dalo vidět za zasklenými velikými dveřmi a okny! Hračky, přístroje, a také lidi, kteří se nehýbali. Co to je? Mařenka řekla, že to nemohou být tak velké panenky, děti by se s nimi nemohly hrát, protože by je neunesly, a dospělí si přece nehrají! Možno jsou to lidé, kteří zkameněli, a pak je dali do těchto obrovských skleněných skříní!
Děti šly dále, a přišly k takovým zvláštním schodům, po kterých lidé vůbec nemuseli šlapat, ale které je vyvezly rovnou nahoru. Tak tohle ještě Jeníček a Mařenka neviděli! Tak se jim to zalíbilo, že se vyvezli několikrát nahoru a dolů, a na všechno ostatní zapomněli, i na to, že je tatínek už jistě hledá.
