02. Úvod. Obecně k druhé světové válce. Část 2
Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Nejhrůznějším příkladem genocidy se stal holocaust, jemuž v důsledku zrůdné nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na „civilizované metody válčení“ se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily.
V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.