×

Używamy ciasteczek, aby ulepszyć LingQ. Odwiedzając stronę wyrażasz zgodę na nasze polityka Cookie.


image

Druhá světová válka (Second World War), 09. Průběh války, Německý útok na západ, část 1

09. Průběh války, Německý útok na západ, část 1

Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako Sitzkrieg („válka vsedě“, případně „podivná válka“), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném Fall Gelb.

Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Podle původního záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generál Erich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes Ardenský les a řeku Mázu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor.

Vlastní útok započal 10. května 1940, kdy Wehrmacht překročil hranice Belgie, Holandska a Lucemburska. Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickou pevnost Eben Emael. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupil britský expediční sbor a část francouzských armád do Belgie na linii řeky Dyle, kde hodlaly zastavit německý postup. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem Guderianem u Sedanu k řece Maase, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivýnálet na Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl také Brusel. Po překročení Mázy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a 20. května dosáhly ústí řeky Sommy do kanálu La Manche, čímž byl završen Mansteinův „sek srpem“ (Sichelschnitt).

09. Průběh války, Německý útok na západ, část 1 09. The course of the war, German attack on the west, part 1

Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Two days after the declaration of war on Germany, the French launched a limited and rather symbolic offensive to the Saar. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako Sitzkrieg („válka vsedě“, případně „podivná válka“), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. This was followed by a quiet period on the Western Front, known as the Sitzkrieg ("sitting war" or "strange war"), which continued due to unfavorable autumn weather and unexpectedly high German losses in Poland until the spring of the following year. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. The reasons for French passivity lay in a defensive mentality, in the spirit of which the French army relied on the heavily fortified border line of Maginot. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. However, it was not built along the border with Belgium. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném Fall Gelb. In early October, Hitler commissioned the Oberkommando des Heeres to draw up a plan for a campaign against France called the Fall Gelb.

Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. In the spring of 1940, the German plan of attack against France and the Benelux states was completed. Podle původního záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. According to the original plan, the invasion of the west was to be carried out similarly to the First World War. Nicméně generál Erich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes Ardenský les a řeku Mázu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. However, General Erich von Manstein and his associates persuaded Hitler to concentrate the core of the armored forces on a rapid advance across the Ardennes Forest and the river Meuse, with the ensuing breakthrough to lead to the splitting of the Allied armies in two. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. The Ardennes were a hilly, densely forested terrain completely unsuitable for tank operations, but Manstein claimed that the enemy would not expect a massive attack here, thus achieving a moment of surprise. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Both warring parties had equally large armies. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor. The Allies dominated the tanks, while the German Luftwaffe had the upper hand over its opponents, which, together with the more flexible organization of the German armored forces, proved to be a decisive factor.

Vlastní útok započal 10. května 1940, kdy Wehrmacht překročil hranice Belgie, Holandska a Lucemburska. The actual attack began on May 10, 1940, when the Wehrmacht crossed the borders of Belgium, the Netherlands and Luxembourg. Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickou pevnost Eben Emael. German paratroopers occupied important airports, bridges and the strategically important Belgian fortress Eben Emael. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupil britský expediční sbor a část francouzských armád do Belgie na linii řeky Dyle, kde hodlaly zastavit německý postup. In response to the German invasion of the Benelux, the British Expeditionary Force and part of the French armies advanced to Belgium on the Dyle River line, where they intended to stop the German advance. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. However, they were at the hands of Manstein's plan, for at the same time seven of the ten German armored divisions rolled unnoticed by the Ardennes Passes. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem Guderianem u Sedanu k řece Maase, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. After three days of encountering little resistance, German tanks led by General Guderian arrived at Sedan near the Maas River, which they defeated on May 14 after fierce fighting. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivýnálet na Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. On the same day, the Luftwaffe launched a devastating raid on Rotterdam, after which the Netherlands capitulated. O tři dny později padl také Brusel. Three days later, Brussels also fell. Po překročení Mázy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a 20. května dosáhly ústí řeky Sommy do kanálu La Manche, čímž byl završen Mansteinův „sek srpem“ (Sichelschnitt). After crossing the Maze, German tank divisions found themselves in the lowlands of northern France, and on May 20, they reached the mouth of the Somme River into the English Channel, culminating in Manstein's "sickle sickle" (Sichelschnitt).