3. cestování vlakem
Dneska jsem měl čest opět využít služeb českých drah a vyrazit vlakem.
Myslel jsem si, že dneska to bude poklidná cesta. Nemýlil jsem se. Nástupiště bylo poloprázdné, tak jsem se vůbec nemusel obávat o to, zda si sednu. Byl jsem přesvědčen, že se nějaké místečko pro mě určitě najde. Když vlak přijížděl do stanice, tak už jsem netrpělivě přešlapával. Možná to nebylo ani tak netrpělivostí jako zimou, která se po několika krásně slunečných dnech, znovu ozvala. Před nástupem do vlaku jsem ještě udělal dobrý skutek a pomohl mladé slečně s opravdu těžkým kufrem do vlaku. Nepovažuji se za žádného slabocha, ale s tím kufrem jsem měl opravdu problémy. Nešťastnou náhodou jsem jím zavadil o železné schody a s největší pravděpodobností poškodil jedno ze dvou koleček, které se na něm nacházely. Toho si dívka všimla o něco později. Já také. Nevím to na 100 procent, že jsem to zavinil já, ale cítím tak trošku vinu. Nakonec jsem se posadil do kupé za slečnou, které jsem předtím pomohl. Vše bylo připraveno a mohli jsme vyjet. Nechtěl jsem bezmyšlenkovitě jenom sedět, a proto jsem si vytáhl knihu „Moc podvědomí“, kterou jsem si cíleně přibalil do svého zavazadla. Pokud během cesty něco dělám, tak se příliš nenudím a cesta mi ubíhá o něco rychleji. Nestačil jsem ani pořádně nalistovat stránku, kde jsem posledně skončil, a přišla paní, co kontroluje jízdenky. Zkontrolovala je a nakonec nám sdělila, že v příští stanici si budeme muset přesednout do autobusů, které už budou na nás čekat, z důvodu výluky na trati. Co se dalo dělat ? Nic. Poslušně jsme museli uposlechnout jejich pokynů a připravit se na přestup. Aspoň jsem mohl udělat další dobrý skutek a slečně pomoct s kufrem z vlaku. Naštěstí se mi nepodařilo poničit zbývající kolečko, což mě opravdu uklidnilo. V duchu jsem si řekl, že jedno kolečko je lepší než žádné. S přáním pěkného dne jsme se spolu nakonec rozloučili a každý jsme zamířili do jiného autobusu. Nevybral jsem zrovna nejlépe. Ačkoliv jsme vyjeli jako první, tak během několika málo minut jsme se propadli až na úplný konec. Možná se pan řidič obával o naše životy, a proto jel pomalu. Možná byl problém v samotném autobusu, který již od pohledu vypadal, jako by zažil první světovou válku. Nakonec jsem si uvědomil, že není důležité, kdo dojede do cílové stanice nejdříve, ale o tom, že tam vůbec dojedeme živí a zdraví. Silnice patří do skupiny opravdu rizikových nebezpečí, protože se na nich denně stává mnoho dopravních nehod, a proto jsem byl opravdu vděčný za to, že vše proběhlo bez problémů.
