Nástup baroka v českých zemích
Po třicetileté válce v českých zemích zapustilo kořeny baroko, dalo tvář českým městům a vesnicím na několik století.
Dokladem jsou četné měšťanské domy a vesnické statky, vybudované v tomto stylu. K charakteristickým stavbám barokní architektury však hlavně patřily církevní objekty a šlechtická sídla. V tomto období došlo pod vlivem zažitých útrap z prodělaných válek a morových epidemií k návratu k náboženství. Mezi nejvýznačnější barokní architekty v Čechách patřil K. I. Dientzenhofer, ze sochařů vynikl F. Brokof a M. B. Braun, z malířů P. Brandl a V. Reiner. Evropsky proslulou záležitostí se stalo české hudební baroko, skladby Adama Michny se dodnes hrají stejně jako stovky opusů méně známých kantorů. České baroko se může chlubit i svým světcem, stal se jím sv. Jan Nepomucký, svatořečený roku 1729. Vláda Marie Terezie 1740 - 1780
Centralizovaná absolutistická habsburská monarchie se na přelomu 17.
- 18. století zařadila mezi evropské velmoci. Zahrnovala země Koruny české (již bez Lužice, kterou získalo roku 1635 Sasko), rakouské oblasti a Uhry, odkud ustupovali Turci, ale i další území. Habsburkům však v sousedství vyrostl mocný soupeř. Bylo jím Prusko bojovného krále Friedricha II., který s odůvodněním, že neuznává dědická práva Marie Terezie, se rozhodl po jejím nástupu na trůn anektovat průmyslově vyspělé oblasti Slezska. Tento záměr se mu podařilo naplnit ve vleklé válce o dědictví rakouské v letech 1741 - 1748, která probíhala i na českém území. Na připojení velké části Slezska a Kladska k Prusku nic nezměnila ani středoevropská tzv. sedmiletá válka v období 1756 - 1763. Porážky v zápasech s Pruskem ukázaly přežilost, neefektivnost a hlavně nekonkurenceschopnost centralistického absolutismu. Proto Marie Terezie ustoupila od linie svých předchůdců a v duchu osvícenských zásad se snažila přebudovat habsburské soustátí tak, aby se vyrovnalo vyspělým evropským velmocím, jakými byly Anglie a Francie. Se svými spolupracovníky věnovala pozornost hlavně reorganizaci státní správy (zrušila českou dvorskou kancelář, čímž fakticky učinila tečku za českou státní individualitou), reformě svého vojska, a důraz též kladla na rozvoj zemědělské a průmyslové výroby. Po ztrátě většiny Slezska se právě české země měly stát průmyslovou základnou monarchie, zatímco Uhry se měly specializovat na zemědělskou produkci. Nedílnou složkou osvícenských reforem bylo vytvoření školské sítě, povinná školní docházka byla zavedena roku 1774. Dovršení osvícenských reforem Josefem II. 1780 - 1790
Dovršením reforem bylo vydání tolerančního patentu v roce 1781, který legalizoval luterské, kalvínské i pravoslavné vyznání a patentu o zrušení nevolnictví v Čechách, na Moravě a ve zbytku Slezska (robotu ukončil až revoluční rok 1848).
K odstranění nevolnictví významně přispělo poslední velké selské povstání v roce 1775. Zveřejnění obou zásadních aktů bylo spojeno již se jménem nového císaře Josefa II., syna Marie Terezie.
