X. MEZI LOUISIADAMI Následujícího dne, 15. listopadu, urazil James Cook, který plul severozápadním směrem, jen třicet mil. K večeru vítr úplně ustal. Cestující a posádka strávili klidnou a teplou noc na palubě. V dusném vzduchu v kabinách bylo totiž nemožné spát.
Kromě toho plul James Cook v nebezpečných končinách, takže bylo zapotřebí zachovávat opatrnost.
Pan Gibson si dal na přídi paluby postavit stan, byl upevněn tyčemi k zábradlí. V tomto stanu se jedlo daleko příjemněji než v kabině.
Ráno u snídaně se mluvilo o ostrovech zvaných Louisiady, mezi kterými měl James Cook proplout, což bylo velmi nebezpečné. Měření ukázalo, že briga je na 450 mil od Nového Irska. Za čtyři dni by mohla zakotvit v Praslinu, kdyby ji ovšem nezdrželo bezvětří, které často nastane za tohoto teplého období mezi obratníkem Kozoroha a rovníkem.
„Už jste někdy plul mezi Louisiadami?“ zeptal se Petr Kip kapitána.
„Ano, už několikrát... Když jsem jel pro zboží do Nového Irska,“ odpověděl pan Gibson.
„Zde je plavba velmi nesnadná, že ano?“ dodal Petr Kip.
„Vskutku, velmi nesnadná, pane Kipe. Vy jste nikdy nebyl v této části Tichého oceánu?“ „Ne, pane Gibsone. Nepřekročil jsem nikdy hranice Nové Guineje.“ „Zde v těchto končinách,“ pokračoval pan Gibson, „si každý kapitán musí dát dobrý pozor, aby nebyl vržen se svou lodí na nějaký korálový útes. Jen si představte, že některé z těch útesů jsou dlouhé až dvě stě mil a široké sto mil... Když se tu člověk nevyzná, lehko ztratí svou loď...“ „Zastavil jste už na některém z největších ostrovů?“ pokračoval Petr Kip. „Ještě ne,“ odpověděl pan Gibson. „Ostatně jakýpak obchod můžete s těmito ostrovy dělat? Ledaže byste chtěl naložit do podpalubí samé kokosové ořechy, na těchto ostrovech rostou totiž nejkrásnější kokosové palmy na světě... Ale domorodci jsou tam velmi divocí a ukrutní... Snad jsou to dosud lidožrouti...“ „Ano,“ přisvědčil pan Hawkins. „Proto také loď, která by si nedala dost dobrý pozor, by mohla být od těchto domorodců přepadena...“ „To snad dělají nejen domorodci z Louisiad, ale také z Nové Guineje,“ prohlásil Karel Kip. „Myslím, že Papuánci jsou stejně krutí.“ „Všichni tihle divoši jsou stejní,'„ prohlásil kapitán. „Lstiví a krvežízniví... Tyto ostrovy byly objeveny před více než třemi sty lety Portugalcem Serranem. Po něm je navštívil Holanďan Shouten roku 1610 a roku 1770 Angličan James Cook, který zde byl přivítán oštěpy... Francouz Dumont d'Urville, který sem připlul roku 1827 na Astrolabé, byl nucen odpovědět na nepřátelské projevy Polynésanů ranami z pušek... Od těch dob neučinila civilizace u těchto domorodců naprosto žádný pokrok...“ „A právě tak je tomu v celé části Tichého oceánu mezi Novou Guinejí a Šalomounovými ostrovy,“ dodal Nat Gibson. „Jen si vzpomeňte na cesty Francouze Cartereta, Angličana Huntera a Američana Monrela, který zde bezmála zahynul se svou lodí Austrálií! Však se také jeden z těch ostrovů nenazývá nadarmo ostrovem Krveprolití.“ „Na mou věru, vy Holanďané máte přece civilizovat ty domorodce,“ podotkl pan Hawkins. „Vaše vlajka vlaje nad sousedními ostrovy, zvlášť nad Molukami, vaší zásluhou přece je, že zde mohou plout i obchodní lodi...“ „Stará se o to náš guvernér, který sídlí v Batávii,“ řekl Karel Kip. „Každý rok posílá nějakou válečnou loď do tritonské zátoky na severním pobřeží Nové Guineje, kde jsme založili osadu...“ „A snažíme se zakládat stále nové,“ dodal Petr Kip. „Je to v našem zájmu, zvláště od té doby, co se Německo zmocnilo severního souostroví...“ „A měly by vám v tom pomáhat všechny námořní mocnosti,“ připomněl Nat Gibson. „Cožpak nemají také nějakou tu osadu v této části Tichého oceánu? Podívejte se na jména, která najdete na mapě: Nová Kaledonie, Nový Zéland, Nové Hebridy, Nový Hannover, Nová Británie, Nové Irsko. A přitom nemluvím ani o Austrálii, která se původně jmenovala Nové Holandsko a patří celá Anglii.“ Tato poznámka byla zcela oprávněná. Nad těmito koloniemi vlají vlajky všech barev, jejich civilizace by měla dělat věru lepší pokroky.
A přitom nesmíme zapomenout, že tyto končiny nejsou dosud zcela bezpečné. Zvlášť mezi ostrovy Šalomounovými, Hebridami, Novou Guinejí a severními ostrovy je plavba stále ještě nebezpečná.
Čtenář se proto nebude divit, že James Cook, který tudy už častěji plul, byl vyzbrojen malým bronzovým dělem, jež mohlo vrhat patnáctiliberní dělové koule na vzdálenost šesti set metrů, a že v přístřešku byl stojan a na něm asi půl tuctu ručnic a pistolí. A tak kdyby se k lodi přiblížila nějaká podezřelá piroga, mohl by ji kapitán snadno udržet v uctivé vzdálenosti.
James Cook se nemínil zastavit v hlavních přístavech Nové Guineje. Chtěl jen obeplout Rodneyho mys na nejvýchodnějším cípu ostrova a pak zamířit na širé moře, aby se tak vyhnul četným útesům, kterých bylo v jeho blízkosti dost.
To se také stalo dne 15. listopadu.
Potom pronikl James Cook, maje napjatou jen část plachet, do moře plného úskalí, které se rozkládalo mezi ostrovy Šalomounovými a dlouhým výběžkem Nové Guineje směřujícím k jihovýchodu.
Nikde nebylo vidět ani loď, ani pirogu s domorodci.
V noci byli na palubě všichni velmi bdělí. Horní plachty byly svinuty, ačkoli vál mírný vítr.
Za Rodneyho mysem bylo vidět na pobřeží mnoho ohňů, na protější straně Nové Guineje a na ostrově Entrecasteaux, který je oddělen od mysu úžinou širokou několik mil. Tma byla hluboká, obloha zatažená. Na nebi nezářila jediná hvězda. Hodinu po západu slunce zmizel srpek měsíce za mraky na obzoru.
Mezi jedenáctou hodinou a půlnocí se zdálo hlídce, že spatřila v blízkosti lodi několik pirog, ale nemohla to tvrdit určitě. V každém případě nebylo třeba učinit. přípravy k obraně lodi. Noc uplynula bez příhod.
Za svítání se zdvihl vítr, ale pak náhle ustal. Moře bylo jako olej. Protože se k desáté hodině rozptýlily mraky, bylo možno očekávat, že bude parno. Vždyť tyto končiny leží jen deset stupňů od rovníku a měsíc listopad odpovídá zhruba měsíci květnu na severní polokouli.
Krátce před polednem hlásila hlídka, že se od ostrova Entrecasteaux, který James Cook zanechal vlevo, blíží k lodi piroga. Obeplula patrně jižní pobřeží ostrova a plula směrem k brize, jež v tom bezvětří stála na místě.
Jakmile Karel Kip zpozoroval pirogu, řekl panu Hawkinsovi: „Nemýlím-li se, má ta loďka v úmyslu přirazit k naší lodi.“ „Mám také takový dojem,“ odpověděl loďař. Pan Gibson, jeho syn a Petr Kip vyšli z kabiny a zamířili na příď.
Piroga, která byla celá ze stromové kůry a neměla vahadlo, nebyla velká. Plula pomalu, poháněna pádlem, a proplétala se úskalími na jihovýchodě od ostrova Entrecasteaux.
Jakmile se na ni pan Gibson podíval dalekohledem, prohlásil: „Jsou na ní dva muži.“ „Dva muži?“ opakoval po něm pan Hawkins. „Jestliže chtějí vystoupit na palubu, myslím, že není překážek, pro které bychom jim to nedovolili.“ „Mě by docela zajímalo,“ podotkl Nat Gibson, „podívat se na ty Papuánce zblízka.“ „Nechme je tedy, ať se přiblíží,“ navrhl kapitán. „Za deset minut bude piroga u lodi a pak se dozvíme, co od nás chtějí...“ „Asi obchodovat...,“ řekl pan Hawkins. „A nablízku není žádná jiná loďka?“ zeptal se Petr Kip.
„Pro zatím ne,“ odvětil pan Gibson, který pozoroval moře před nimi.
Piroga se pomalu blížila k lodi. Byla poháněna dvojitými pádly, jejichž lopatky se zvedaly a klesaly s mechanickou pravidelností.
Když už byla na padesát stop od lodi, jeden z domorodců se v ní zvedl a zvolal: „Ebura!... Ebura!“ Kapitán, který byl nakloněn přes zábradlí, se obrátil ke svým přátelům a řekl: „To slovo znamená v řeči domorodců na Novém Irsku a snad i v řeči Papuánců z Nové Guineje pták.“ Pan Gibson se nemýlil. Divoch držel v pravé ruce nějakého ptáka, který by jistě mohl obohatit ornitologickou sbírku.
Byla to zvláštní rajka, takzvaná královská: měla rudohnědé jemné peří, na hlavě místy oranžové s černavou skvrnou v koutku očí, lesklé hnědé hrdlo s hnědavým a kovově zeleným proužkem. Jinak byla čistě bílá a křídla měla na konci smaragdově zelená, červená a žlutá. Měřila asi deset palců. Patřila k ptákům, o kterých se vypráví, že nikde nehnízdí, protože jejich hnízda nemohli domorodci vypátrat. Byl to vskutku jeden z nejpodivnějších a nejzajímavějších ptáků, kteří se hojně vyskytují na Nové Guineji.
„Na mou věru,“ zvolal pan Hawkins. „Rád bych si koupil nějakou tu rajku, o které se mnou často mluvil pan Gibson...“ „To bude velmi snadné,“ podotkl Petr Kip. „Vždyť ten divoch sem jede, aby ji za něco vyměnil...“ „Ať tedy vystoupí na palubu,“ nařídil kapitán. Jeden z námořníků hned spustil provazový žebřík. Piroga přirazila k lodi.
Domorodec, který držel v ruce ptáka, hbitě vylezl na palubu a opakoval: „Ebura... Ebura!“ Jeho společník zůstal v piroze a stále pozoroval bedlivě loď, ani neodpovídal na znamení námořníků. Domorodec, který vylezl na palubu, byl výrazný exemplář plemene papuánsko-malajského z pobřeží Nové Guineje. Byl asi padesátiletý, střední postavy, zavalitý a silné tělesné konstrukce. Měl rozpláclý nos, široká ústa s masitými rty, hranatý obličej, tvrdé a rovné vlasy, špinavě tmavožlutou pleť a tvrdé rysy. Ale bylo na něm hned vidět, že je chytrý a lstivý.
Byl to, jak se domníval pan Gibson, jeden z náčelníků. Byl téměř nahý, jen kolem beder měl klokaní kůži a na ramenou plášť z kůry.
Protože se pan Hawkins nemohl udržet, aby se neobdivoval tomu ptáku, obrátil se domorodec nejprve na něho. Zdvihl rajku do výše hlavy, mával jí a obracel ji, aby ji bylo vidět ze všech stran.
Pan Hawkins, který už byl rozhodnut, že si ji koupí, uvažoval zatím o tom, co by mu mohl nabídnout výměnou. Snad by se ten Papuánec spokojil piastrem, jehož cenu jistě nemohl znát.
Ale ten ho brzy vyvedl z rozpaků, otevřel dokořán ústa a opakoval: „Wobba!... Wobba!“ Pan Gibson řekl, že to znamená pít. A hned dal přinést láhev visky.
Náčelník ji vzal, podíval se, zda je plná bělavé tekutiny, kterou dobře znal, a strčil si ji pod paždí, aniž ji otevřel. Pak začal chodit po palubě sem tam, prohlížeje si spíše námořníky, cestující a kapitána než ráhnoví a plachtoví. Zdálo se, jako by chtěl spočítat osoby, které byly na palubě. To neušlo Karlu Kipovi a hned na to upozornil svého bratra.
Nat dostal nápad, že si toho muže vyfotografuje. Samozřejmě že mu nemínil fotografii poslat, chtěl jen obohatit své album o snímek skutečného Papuánce.
„To je výborná myšlenka,“ připustil pan Hawkins. „Ale jak chcete zabránit, aby se vám ten člověk nehnul?“ „Pokusíme se o to,“ odpověděl Nat. Vzal domorodce za ruku, aby ho dovedl na záď. Ale muž nevěděl, co se od něho chce. Tu mu řekl pan Gibson: „Assai.“ To slovo znamená v papuánštině pojď. Náčelník pochopil a šel k přístřešku. Nat přinesl na záď svůj fotografický aparát a upevnil ho na stativ… Pak se snažil, aby domorodec zaujal vhodnou pozici. A hned namířil aparát na divocha.
Ale náčelník byl příliš rozčilený a neposedný, stále hýbal hlavou a rukama.
Jak ho jen přimět, aby zůstal několik vteřin klidný? Naštěstí domorodec údivem znehybněl, když spatřil, jak Nat Gibson zmizel celý za černým suknem, kterým byl přikryt objektiv.
Ten malý okamžik postačil. Jakmile byla tato „operace“ skončena, vydal se ihned náčelník s lahví v ruce k provazovému žebříku.
Když šel kolem přístřešku na přídi, jehož dveře byly otevřeny, vešel tam, jako by chtěl zjistit, zda tam někdo není. A stejně zvědavě si prohlížel kajutu pro mužstvo, jejíž poklop byl otevřen. Nakonec ho upoutalo bronzové dělo na přídi, jehož účinek asi dobře znal, protože vykřikl: „Mera!... Mera!“ Toto slovo znamená v jazyce domorodců hrom, kdežto slovo ura značí blesk nebo prudké světlo. V tom zazářilo náčelníkovo oko zvláštním leskem, který však vzápětí rychle uhasl. Jeho tvář pozbyla opět jakéhokoli výrazu, takový bezvýrazný pohled je pro guinejské domorodce velmi charakteristický.
Když se konečně Papuánec vrátil k žebříčku, přelezl zábradlí, sestoupil do pirogy, naposled si důkladně prohlédl loď od přídě až k zádi a chopil se jednoho pádla. Jeho druh vzal do ruky druhé pádlo. Loďka, obratně řízená, zmizela brzy za ostrovem Entrecasteaux, aby dorazila na výběžek Nové Guineje.
„Viděl jste,“ ujal se slova Karel Kip, „jak bedlivě si ten člověk prohlížel loď, zvláště její mužstvo?“ „To mě taky překvapilo,“ připustil pan Hawkins: Stejnou poznámku učinil i kapitán. Přece však nebylo možno tvrdit, že Papuánec přišel na loď jen proto, aby zjistil, jaké obranné prostředky má James Gook k dispozici. Chtěl prodat ptáka, a to se mu podařilo. Dostal za něj láhev visky, zdálo se, že je s tou výměnou zcela spokojen. A piroga se s ním vrátila, odkud vyplula... Než uplyne hodina, bude zpitý namol, a oni ho už nikdy nespatří... Bylo mrzuté, že James Gook před ostrovem Entrecasteaux uvázl v bezvětří. Vítr se skoro úplně utišil. Na, moři nebyla jediná vráska, jen se po něm líně valily dlouhé vlny. Pan Gibson uvažoval, zda by neměl zakotvit. Jestliže se přiblíží více k ostrovu, bude lépe chráněn a bude moci klidně vyčkat, až se zdvihne jihovýchodní vítr.
Promluvil o tom s lodním mistrem. Flig Balt nic nenamítal proti tomu, aby zakotvili.
Měl své důvody, aby souhlasil s kapitánem. Vin Mod mu totiž předtím pošeptal: „Obloha je zatažena... V noci bude pršet... Bude to déšť bez větru a po trvá od večera do rána... Je velmi pravděpodobné, že pan Hawkins, oba Holanďané a Gibsonův syn budou spát v kabinách... Na palubě zůstane jen kapitán a hlídky... Až přijde řada na Lena Cannona, Sextona, Kylea a Bryce, ostatní budou také dole... To snad bude příležitost, jakou jsme dosud neměli... Nejprve přepadneme pana Gibsona a zbavíme se ho... A jestli se nám podaří zmocnit se lodi, bude naším kapitánem Flig Balt a...“ Takový byl námět posledního rozhovoru mezi Vinem Modem a Lenem Cannonem. Byli při tom také Kyle, Sexton a Bryce... Ano... Nejprve je nutno se zbavit kapitána... A pak se už uvidí... Ale plány Vina Moda byly zmařeny tím, že se kapitán zeptal Karla Kipa, zda myslí, že je lepší v noci zakotvit. Karel Kip odpověděl bez váhání: „Neudělal bych to, pane Gibsone, být na vašem místě... Tyto končiny nejsou zcela bezpečné... Nutno se obávat, že se domorodci pokusí napadnout loď... V tom případě je lepší nebýt zakotven... a ihned se vzdálit, zdvihne-li se sebemenší vítr. Kdybychom museli vytáhnout kotvu a znova napnout plachty, jen bychom se zdrželi.“ Kapitán uznal správnost těchto důvodů a vzdal se svého prvotního úmyslu. A tak k velikému vzteku lodního mistra a jeho společníků nestáhl James Cook na noc své plachty. Zůstal jen stát asi dvě až tři míle od ostrova Entrecasteaux.
Déšť, který začal k páté hodině, netrval dlouho. Bouře se vybila pouhým blýskáním na časy a vzdáleným hřměním. Bylo velké parno, teploměr ukazoval 32°C. Proto také ani pan Hawkins, ani Nat Gibson, ani bratři Kipové nešli na noc do kabin. Všichni včetně námořníků, kteří neměli službu, spali na palubě.
Rozumí se samo sebou, že kapitán dal velmi přísné rozkazy a učinil všechna opatření, aby se nikdo nemohl přiblížit k lodi. Na přídi i na zádi byly postaveny hlídky. Názor Karla Kipa zvítězil. Nepřišel snad ten domorodý náčelník na palubu jen proto, aby směnil tu rajku za něco jiného, ale aby se přesvědčil, jakými obrannými prostředky disponuje James Cook?
Na palubě se stále mluvilo o té příhodě. Teprve potom přešel hovor i na jiné věci. Stan na palubě byl otevřen, aby tam bylo více vzduchu. Kolem lodi vládlo naprosté ticho. Na širém moři ani směrem k ostrovu Entrecasteaux, který byl zřejmě neobydlen, nebylo vidět žádné světlo.
Hovor pomalu ustával. Na oční víčka padla tíha a byl by je všechny jistě zmohl spánek, i ty nejotužilejší když v tom najednou zazněl výkřik plavčíka Jima, který se procházel po palubě: „Pirogy!... Pirogy!“ Všichni ihned vstali, kapitán, cestující i námořníci. A běželi na levý bok lodi. Tam totiž Jim spatřil, nebo se aspoň domníval, že spatřil, pirogy, jak míří k lodi.
Že by se byl mýlil, když byla tak tmavá noc?
Zprvu si to všichni mysleli. Ale brzy zaslechli žbluňkání vody, jaké způsobuje pohyb pádel. Teď se ukázalo, že se plavčík nemýlil. I Nat Gibson začal brzy křičet: „Tamhle!... Tamhle jsou loďky!“ Jeden z námořníků hned nastavil tím směrem lucernu, takže spatřili několik pirog, které už byly asi třicet stop od lodi. Kdyby nebyl Jim tak bdělý, mohl být James Cook náhle přepaden a posádka by neměla dost času se postavit na obranu. „Rychle pro ručnice a pistole!“ nařídil ihned pan Gibson.
Všichni námořníci okamžitě přiběhli k přístřešku pro zbraně. Každý dostal ručnici nebo pistoli s rezervními náboji a pak si šel hned stoupnout k zábradlí na levém boku, aby mohli být útočníci, kdyby se snad pokusili vylézt na palubu, odraženi.
Na širém moři, proti ostrovu Entrecasteaux nebylo vidět nic podezřelého, nebylo ani slyšet nárazy pádel. Na moři vládl naprostý klid. Bylo velmi málo pravděpodobné, že by ještě nějaké pirogy přijely od východu.
Když domorodci spatřili, že je světlo namířeno na ně, pochopili, že jsou odhaleni a že už nemohou posádku jen tak překvapit. Proto ihned zaútočili. Na bok lodi a na plachty' se snesl mrak šípů a déšť kamenů vrhaných praky. Dosud nebyl nikdo zasažen. Ale podle množství střel bylo možno usuzovat, že útočníků je dost. Skutečně jich bylo přes šedesát, přijeli asi na desíti velkých pirogách. Kapitán měl naproti tomu k dispozici jen patnáct mužů, počítaje v to i plavčíka Jima.
„Pal!“ velel kapitán.
A na pirogy Papuánců, kteří zaútočili na loď, dopadl déšť kulí. Bylo jisto, že mnoho jich zasáhlo cíl. Hned zazněl křik zraněných. V tom se však snesl na loď nový mrak šípů.
„A nyní trochu vyčkejme!“ nařídil kapitán. „Střílejte jen z největší blízkosti na ty darebáky, kteří budou chtít přelézt zábradlí.“ Netrvalo dlouho a pirogy přirazily k lodi. Potom se Papuánci zachytili stožárových lan a pokusili se vyšplhat na zábradlí, aby svedli na lodi boj muže proti muži.
Kdyby se však dostali na palubu, nemohli by použít ani luků, ani praků. Ale přesto by nebyli bezbranní. Mnozí z nich měli dlouhé nože, s kterými dovedli mistrně vládnout.
Proto bylo nutno zahnat divochy ručnicemi, pistolemi a tesáky do moře, dříve než by mohli vylézt na palubu.
Někteří Papuánci se vyšplhali na zábradlí tak, že se přidržovali podpěrných lan hlavního předního stěžně. Ale byli hned odraženi a zřítili se do pirog.
Ve světle výstřelů bylo možno dobře poznat jednoho z nich, totiž náčelníka, který nedávno přišel na loď, aby zjistil, zda mohou loď přepadnout.
Ale útočníků bylo tolik a jejich převaha tak velká, že se brzy situace stala velmi vážnou. Kdyby se Papuáncům a jejich náčelníkovi podařilo vylézt na palubu, byla by posádka lodi, i kdyby měla převahu ve zbraních, nakonec nucena se uchýlit do přístřešku na zádi nebo na přídi lodi a tam by byla přemožena. Pak by nastala řež, ve které by všichni zahynuli. A přitom nebylo možno použít děla, to mohlo ostřelovat pirogy jen z dálky.
Cestující a námořníci se bránili s neuvěřitelnou houževnatostí a odvahou. Na počátku vylezlo na palubu jen asi pět až šest domorodců, opřeli se o obrubu paluby a snažili se ze všech sil přelézt zábradlí. Ale byli hned sraženi pistolemi a noži do loděk nebo do moře.
Mezi napadenými už bylo také několik zraněných, mezi jinými i Petr Kip a námořník Burnes, byli zasaženi nožem, jeden do ruky, druhý do ramene. Ale ani toto zranění, naštěstí lehké, je nepřinutilo, aby opustili své místo. Bylo možno zjistit, že střelné zbraně způsobily útočníkům vážné ztráty.
Boj trval jen deset minut: Papuánci se nezmocnili lodi. V jednu chvíli se podařilo náčelníkovi a dvěma divochům, kteří drželi v ruce nože, zachytit se lan a užuž se chtěli přehoupnout přes zábradlí. Zatím dvě nebo tři pirogy zamířily k zádi. Tu se Karel Kip vrhl na náčelníka a vpálil mu do prsou dvě kulky, zatímco Nat Gibson ostřeloval pirogy.
Jakmile Papuánci viděli, že jejich náčelník padl a že jeho tělo spadlo do moře, ochabli v útoku a chystali se utéci. Když se jim nepodařilo zmocnit se lodi náhlým přepadením, uvědomili si, že se jim to už nepodaří, ačkoli jsou nejméně čtyři na jednoho. Ti, kteří se chtěli ještě vedrat na palubu zpředu nebo zezadu, začali ustupovat. Zuřivě se bránili a snažili se seskočit do pirog. Někteří z nich, kteří byli těžce zraněni, se utopili. Z posádky byli zraněni nožem dva nebo tři muži. Ale aspoň nebylo žádných mrtvých... Ještě nebylo ani čtvrt na jedenáct, když se pirogy začaly vzdalovat od lodi. Z brigy na ně vypálili poslední rány. A v tom okamžiku - snad to bylo z neopatrnosti, nebo vinou hluboké tmy - minula jedna kulka jen taktak hlavu pana Gibsona. Ale srazila mu jen klobouk a ten ulétl až na záď.
Kapitán tomu nevěnoval pozornost, ačkoli ho to mohlo zabít. Vrhl se se svým synem na příď a oba rychle namířili na pirogy malé dělo.
Pirogy byly už asi na délku od lodi a tvořily jakousi tmavou skvrnu, na kterou námořník Hobbes namířil světlo lucerny.
Dělo bylo nabito a připraveno k výstřelu. Zazněla rána, odpovědí na to bylo zavytí domorodců. Nebylo sice nic vidět, ale nebylo pochyby, že aspoň jedna piroga byla zasažena a že se potopila se všemi, kteří na ní byli.
Dělo bylo znova nabito, ale nebylo vystřeleno. Na Jomesi Cookovi čekali, zda domorodci znova nezaútočí.
Ve světle, které lucerna vrhala západním směrem, byla hladina naprosto pustá.
Všechny pirogy se už skryly za ostrovem Entrecasteaux.
Nyní se už briga nemusela obávat ničeho, protože druhé náhlé přepadení bylo vyloučeno. Ale bdělost mužstva nepolevila.
Pak pan Hawkins, který se trochu vyznal v ranhojičství, prohlédl zraněné. U Petra Kipa, u Burnese a u tří dalších námořníků zjistil, že to není nic vážného, a obvázal jim rány. Žádný raněný si nešel lehnout do kabiny nebo do kajuty pro mužstvo.
Když se Flig Balt a Vin Mod octli sami na přídi, řekl námořník tiše: „Netrefil jsem ho, netrefil!“ Flig Balt na to nic neřekl, to už byl jeho zvyk. Ale Vin Mod dobře věděl, co to mlčení znamená.
„Co chcete, mistře Balte?“ dodal po chvilce. „V takové černé tmě člověk nemůže tak dobře zamířit... Koneckonců se zdá, že to ani nezpozoroval... Příště budeme mít více štěstí...“ Pak se naklonil k uchu svého společníka a zašeptal mu: „Je to přece jen škoda... Teď už mohl být Flig Balt kapitánem a Vin Mod lodním mistrem...“
