Part (1) Part (1)

Božena Němcová DIVÁ BÁRA

(1) Vestec je velká dědina, mají tam kostel i školu, u kos tela je fara, podle ní chalupa kostelníkova, také rychtář zůstává vprostřed vsi, na samém konci dědiny pak stojí chaloupka obecního pastýře. Za chalupou táhlo se dlou hé údolí, ohrazené z obou stran vršinami, porostlými nejvíce jehličím. Sem tam bylo vidět mejtiště nebo zele ný palouk, na němž porůznu běloko ré, světlolisté břízy stály, ty dívky mezi stromovím, jako by je tam byla příro da vyrůst nechala k obveselení těm zasmu šilým smrkům a jedlím, vážným dubům a bukům. Uprostřed údolí mezi lučinami a poli tekla řeka, zrovna okolo pastýř ové chalupy; břehy její vroubené byly olší a vrbou. Obecní pastýř jmenoval se Jakub a zůstával se svou dcerou Bárou v té poslední chalupě. Jakub byl již šede sátník, Bára jeho prvoroz ené dítě, a jedinačka. Přál si ovšem syna mít, dědice svého jména, ale když Bára povyrůstala, nelitoval; milejší mu byla než syn a mnohdy si myslil : Aťsi je děvče, přece je mé dítě; umru jako člo věk a mám stupeň do nebe. Jakub byl rodič z vesnice; jsa sirotek, musel odmalič ka sloužit. I sloužil co husopas, co hon ák, skoták, co kra vař, volař, co pacholek i oráč, až došel nejv yššího stup ně hodnosti, až se obecním pastýřem stal. n> To byla již dobrá služba, mohl se oženit. - Chalupu dostal k doži votnímu bydlení , dříví mu přivezli sedláci až na dvorek, mohl si držet i krávu; chleba, másla, vajec, mléka, vaři- va, to vše dostával na týden. Plátna každý rok na tři ko šile a dva páry nohavic dostal, k tomu dvoje střevíce, šerku, kamizol u i širák, a každý druhý rok kožich a húni. Mimoto o každé svátky božíhodové a o posvícení p eči vá a výsluh, že ani na fa ře víc nebylo. - Zkrátka byla to dobrá služba, a Jakub jakk oli byl nehezký, nemluvný, zamračený, byl by přece dostal ženu, hned ale nedbal. V letě vymlouval se, že n emá kdy ohlížet se po děv čatech, že je pastva, a v zimě vydlaboval dřevenky a večer, když šli chlapci do společnosti děvčat, šel ra ději posedět do hospody. Když se pak trefilo, že někte rá z hospodyň pro hospodáře do hospody si přišla, li- bovával si Jakub, že nemá pro něho kdo chodit. Ani z t oho si ničehož nedělal, když se mu vysmívali, že je starý mládenec, že bude muset po smrti v předpeklí písek do otýpek vázat. Tak mu prošel čtyřicá tý rok. Tu mu kdosi napískal, že když umře, nemaje dětí, že ne přijde do nebe, děti že jsou stupně do nebe. To vrtalo Jakubovi d louho mozkem, a když se mu to r ozleželo, šel k rychtářovům a vzal si děvečku Báru. Bára byla hezká děvčice - za mladých let. Rádi ji brá vali chlapci do kola, i několik jich chodilo k ní na zálety, ale b yli to hoši z Drážďan, a ne z Berouna, žádný si ji nevzal. Když sejí Jakub zeptal, nechtěla-li by jeho že nou být, spočítala, že má tři kří žky za sebou, a ačkoliv sejí Jakub příliš nelíbil, dala mu slovo, myslíc si: Lepší za svým snopem než za cizím mandelem. Sebrali se a rychtář vystrojil veselku. Narodilo se jim po roce děvče, jemuž dali říkat po mámě Bára; Jakub škrábal s e za ušima, slyše, že je děvče, a ne chlapec, ale bába ho potěšila tím, že je mu podobné jako vejce k vejceti. - Několik dní po narození děvčete st ala se v Jakubově chalupě nehoda. Sousedka zaskočila k šestinedělce v pravé poledne a n ašla ji pod komínem u ohniště po lomrtvou ležet.Udělala povyk, kmotry se sběhly, přišla i bába a vzkřísily Báru. Dověděly se od ní, že vařila mu žovi oběd, a zapomenouc, že šestinedělka nemá v pravé poledne ani po klekání ze sednice vykročit, zůstala stát v kuchyni pod komínem a vařila. Tu prý to okol o uší jí zašumělo jako zlý vítr, před očima dělaly se jí mžitky. Něco ji začalo krákat za vlasy a na zem porazilo. „To byla polednice!" křičely všechny.„Jestlipak nepodložila divé dítě místo Barči," vzpomněla jedna a šla ke kolíbce. Hned se všecky okolo shlukly, vzaly dítě z kolébky, rozbalily, prohlížely, jedna řekla: „Je to divé dítě, je, má velké oči!“, druhá: „Má velkou hlavu! &quot ;, třetí přiřkla jí krát ké noh y a každá něco jiného. Matka se l ekala, bába ale svědomitě prohlídnouc dítě, rozhodla, že je to její vlastní, co pod srdcem chovala. Nicméně nejedna z kmoter zů stala při svém, že je dítě od polednice podstrčené. Od té nehody nemohla se ale Jakubova žena více po zdravit a za několik let po ustavičném churavění umře la. - Zůstal Jakub se svou dívčí sám; jakkoli ho pobízeli, aby se oženil kvůli děvče ti mladičkému, přece toho více učiniti nechtěl. - Hlídal šiji jako malou ovečku, sám a sám, a dobře ji vyhlídal. Když byla trochu povyrostla, vzkázal mu pan učitel, abyji přece také do školy posílal, a jakkoli Jakub čtení a psaní za zbytečné držel, přece poslechl. Celou zimu chodila B arča do školy, zjara ale, když na stala pastva a práce v poli, tu se nemohl bez ní obejít. Od jara do jeseně bývala beztoho škola větší část tý- hodne na petlici zavřená, pan učitel pracoval v poli a děti též, seč každého síly stačily. Druhou zimu Bára už školy chodit nemohla, musela se učit příst a tkát. Bára dosáh la patnácte let a žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí rovnat v s íle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kos tí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jako pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přiro zenosti, dílem o d slunce i větru, neboť si nikdy, ani v parném letu, nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata dělávaly. Hlava zdála se veliká, ale to dělalo množství vlasů, černých jak havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, úst a trochu vel ká a vyšpulené pysky, ale zdravé, červené ja ko krev. Zuby široké, silné, ale čisté. Nejpěknější bylo u ní oko; a právě proto musela od lidí posměch snášet. Spílali jí, že má „oči buličí.“Veliké měla oko, neobyčejně veli ké a modré jak chrpa, obrostlé dlouhou černou řasou. Nad okem klenulo se husté černé obočí. Když se Bára škaredila, podobala se její tvář obloze černými mraky zatažené, z nichž se jen kousek oblohy modralo. - Ona se ale málokdy škaredila, leda když jí chasa nadávala, že má buličí oči, to jí oči hněvem sršel y a mnohdy se až do pláče pustila. Jakub ale vždy jí říkal: „Ty hloupá, co si z toho děláš, já mám také velké oči. A nech si jsou buličí, však to není nic zlého; vždyť se ta němá tvář umí na člověka mileji podívat než ti tam!“ - Přitom obyč ejně u kázal holí k dědině. Pozdější léta ale, když přišla k síle, netroufala si chasa ubližovat jí, neboť za každou urážku dávala hned oplatky. Silní chlapci ne byli s t o ji poprat; kde nevystačila síla, tu užívala všelikých fortelů aneb si pomohla obratností. Tak dobyla pokoje. Bára měla vůbec do sebe tolik neobyčejných vlastností , že se nebylo čemu divit, když si sousedé o n í povídali; nemohouce si takovou povahu nijak vyložit, začaly ženy opět tvrdit, že to přece jen nějaké „divé dítě“, a ne-li to, tedy že ji zajisté polednice vzala pod moc svoji. - Tím vyřknutím bylo všecko počínání děvčete vysvětleno a omluveno, ale mělo ten následek, že sejí vesničané bud' štítili, buď báli, a jen několik duší ji opravdu milova lo. Kdo ji chtěl hodně p ozlobit, ře kl jí „divá Báro!“ - ale byl každý na omylu, kdo mněl, že ta přezdívka ji víc než každá jiná mrzí, tím jí právě neublížili, každá jiná pře zdívka více ji zabol ela než ta. Ona slýchala sice poví dačky o polednicích, večernicích, o vodním muži, o žha vém muži, který je v lese, o světýlkách, čer tu a strašidlech, slýchala o tom mezi dětmi, ale nebála se ni čehož. Dokud byla malá, bral ji otec s sebou na pastvu a tu hrála celý boží den s psem Lišajem, který jí byl po tátovi nejmilejší kamarád . Táta s ní mnoho řečí ne nadělal, seděl a vydl aboval dřevenky, chvílemi pozdvihl hlavu po stádu, a jestli nebylo pohromadě, poslal Liša- je , by krávu neb jalovici navrátil, což pes jak náleží vy vedl. Když bylo potřebí, vstal sám a několikrát stádo obe šel. Když byla Bára větší, vypro vázívala vždy Lišaje, a jestli která kráva po ní čmuchat chtěla, hned ji Li šaj odehnal. Jsouc větší, mnohdy v čas potřeb y za tatíka stádo vyhnala; krávy znaly její hlas tak dobře jako Jaku bovu troubu, zlý býk, jehož se statní chlapci báli, posle chl, když mu Bára zahrozila. Když chtěl Jakub stádo vybrodit a přes řeku je hnal, posadil Báru některé krávě na hřbet, řekl jí „drž se“,- sám pak plaval za stádem. Jednou se Bára dobře nedržela, smekla se do vody, tu ji za suknici Lišaj vytáhl a táta ji hodně vypeskoval. Ptala se tedy táty, co se musí dělat, když chce plavat, táta jí ukázal, jak musí rukama i nohama pohybovat, Bára si to pamatovala a tak dlou ho zkoušela udržet se nad vodou, až to dokázala. Zalí bilo se jí plavání tak, že v letě zrána i večer se koupáva- la, a nejen dlouho plavat vydržela hlavou nad vodou, ale i pod vodou. - O tom umění ale kromě táty nikdo nevěděl. Od svitu do desáté hodiny večer nebyla doba, kde by Bára se nebyla koupala, a nikdy vodního mužíka neviděla; nevěřila tedy naň a vody se nebála. - Jak v pravé poledne, tak v pravou půlnoc bývala Bára pod šírou oblohou, v letě spávala nejvíce na stáji u otevře ného vikýře, a přece ji nikdy nepřestrašilo, aniž by se jí cos neobyčejného bylo ukázalo. Jednou, když byla na pastvě a pod stromem na kraji lesa ležela, Lišaj ved le ní, vzpomněla si na báchorku o vandrovním, jak ležel také v lese pod stromem, jak si přál být v zámku u krás né princezny a za vyplnění toho přání čertu zadat se chtěl. Jen si na čerta vzpomněl, a už stál před ním. „Co bych já si přála, kdyby se tu nyní přede mnou vzal?“ ptala se sama sebe v myšlénkách, škrábajíc Lišaje na hlavě „Hm,“ usmála se, „já bych ho poprosila, aby mně dal takovou loktuši, do které kdybych se zaobalila, by mne nikdo neviděl, a kdybych řekla: ať jsem tam a tam, abych tam hned byla. To bych hned chtěla být u Elšky.“ I myslila, dlouho myslila, ale ticho bylo, ani strom nezašuměl; konečně jí všetečnost nedala, zavolala ti chounko: „Čerte!" - Ono nic. - Pak hlasitěji - a ještě hla sitěji, že to daleko zaznělo: „Čerte, čerte!" - Mezi stá dem pozdvihla hlavu černá jalovička, a když hlas ještě jednou zazněl, oddělila se od stáda - běžíc vesele k lesu. Tu ale vyskočil Lišaj a chtěl ji zvrátit, dle své povinnosti; černá se zarazila, Bára ale pustila se do smíchu: „Nech ji, Lišaji, nech, ona je poslušná, myslela, že volám ji. Vyskočila, pohladila čerta po krku a od té doby na báchorky o čertu nevěřila. U lesa, několik set kroků za řekou, byl hřbitov; po kle kání neradi chodili lidé tou stranou a mnoho bájí bylo o umrlcích, kteří tam v půlnoční dobu rejdy tropí. Ale Bar- ča i noční dobou tamtudy šla, a nikdy aby se jí cos straš ného bylo přihodilo. Nevěřila tedy, že by zemřelí vstáva li, lidi strašit chodili a na svých hrobech se veselili.

Když šla chasa do lesa na jahody neb na borůvky a zhlédli kdes hada, tu bylo útěku; dokonce jestli had hlavu pozdvihl a žíhadlo jim ukázal, tu běželi všickni k vodě, aby tam dříve byli než had a on žádné moci k nim neměl. - Barča nikdy neutekla, ona se nebála zlého býka, neřkuli hada nebo štíra. Jestli jí ležel v cestě, odehnala ho, nedal-li se ale odehnat a bránil se, zabila ho. Když jí nepřekážel, nechala ho. Zkrátka, Bára neznala strach a bázeň; ani když hrom bil a bouře nad údolím vztek svůj vylévala, nechvěla se Bára.