Part (2)
Ba naopak, když ves ničané okna i dvéře zavírali, hromničné svíce rozsvěce li, strachem třesoucí se modlili, by se na ně Pánbůh ne hněval, tu Bára nejraději stála na záspí, by lépe dívat se mohla na obzor, před okem rozprostřený. Jakub mnohdy jí říkal: „Já nevím, děvče, jakou to radost máš dívat se do nebe, když se Pánbůh hněvá.“- „Právě ta kovou, jakou mám, když se směje," odpověděla. „Podí vejte se, táto, ten oheň, jaká to krása v těch černých mračnech!" - „Neukazuj!" okřikoval ji Jakub, „ať ti boží posel prst neurazí. Kdo se nebojí bouřky, nebojí se Pánaboha, nevíš to?" - „Elška z fary mi četla jednou knížku, tam stálo, že se nemáme bouřky bát co hněvu božího, že máme v ní obdivovat mocnost božskou. Pan farář vždy káže, že je Bůh nanejvejš dobrotivý, pouhá láska, kterak by to bylo, aby se na nás tak často hněval. Já miluju Pánaboha, a proto se nebojím jeho posla." Jakub nerad mnoho řečí nadělal, a nechal Báru být. - Sousedé ale, vidouce dívčinu neohroženost a že sejí nikdy nic zlého nepřihodí, tím více potvrzeni byli v mínění svém, že je dítě chráněné nějakou nadpřirozenou mocí. Mimo otce milovali ji jedině Elška a Jozífek, její vrstev níci. Jozífek byl syn kostelníka, Elška byla neť pana fa ráře. Jozífek byl chlapec malého vzrůstu, bledotvárný, rusovlasý, dobrosrdečný, ale velice bojácný. Bára byla o hlavu větší než on a při pračkách schoval se Jozífek vždy za její sukně, Bára pak se ho statně ujmula proti chlapcům, s nimiž by byl ničehož nesvedl. Za to ji Jozí fek velice miloval, nosíval jí křížaly a každou sobotu bílý oplatek. Jednou v neděli, když byla Bára ještě menší, přivedl si ji domů, chtěl jí ukázat svůj oltářík a jak umí hrát na pana pátera. Vedli se pěkně za ruce a Lišaj cá ral za nimi. U všech selských statků byly dvéře na petlice zavře né, v noci na závorky; na faře byly dubové dvéře pobité železem vždy zamčené, a kdo šel do fary, musel zazvo nit. U kostelníka měli také u dveří zvoneček, jako na faře, a vesničtí hoši začasté, když šli okolo, pootevřeli dvéře, aby slyšeli zvonek zazvonit a kostelníkovou hřešit. - Když je hodně vyhřešila, pokřikovali na ni: „Jedubabo! Jedu- babo!“ - Když Bára s Jozífkem do dveří vešli a zvoneček zazněl, vyběhla kostelníkové do síně; majíc konec dlou hého nosu skřípnutý v brejlích, křikla huhňavým hlasem: „Co si to tu vedeš?" - Jozífek zůstal, jako když ho spaří, sklopil oči a mlčel. Bára také oči sklopila a mlčela. Za kostelníkovou ale vyběhl i kocourek a vida Lišaje začal ježit hřbet, prskat, očima svítit; Lišaj začal vrčet, pak zaštěkal a po kocourku se rozběhl. - Kocourek sko čil pod almárku, a když i tam se Lišaj po něm hnal, vy skočil na polici mezi hrnce. Tam byl jist, ale zlostí mu každý chlup se ježil. Lišaj nemotorně vyskakoval na polici a štěkal, až uši zaléhaly. - Kostelník vyběhl ven; vida ten rámus, nepřátele na sebe dorážející, rozhněvanou ženu, rozhněval se též, a otevřev dvéře, křikl na děti: „Hned se mi s tou mrchou šikujte, odkud jste přišli!" - Bára ne dala si dvakrát kázat, zavolala na Lišaje, kterého ještě kostelník rákoskou notně švihl, a utíkala, jako by za ní hořelo. - Jozífek jí volal zpátky, ale ona zavrtěvši hlavou pravila: „A kdybys mi jalovici dával, k vám více nepů jdu," a také nešla, ač se jí dost Jozífek naprosil a sliboval, že ji bude matka ráda vidět, dokonce kdy nechá doma psa. Nešla a ne; od té doby ztratila také před kostelní kovou všecku uctivost a lásku - vyjmouc Jozífka. - Ona myslívala vždy, že se kostelník rovná panu páteru - a měla před ním velikou vážnost, vždyť chodíval oble čen jako pan páter, v kostele měl všecko pod sebou, když dal některému chlapci nepovedovi v kostele pohla vek, nesměl ani hlesnout, a sousedé když chtěli cosi u pana faráře, vždy se stavili dříve na poradu u kmotra kostelníka. „Musí být ten pan kostelník už přece něco hodného," myslilo si vždy děvče, ale od té doby, co jí tak nehezky dvéře ukázal a Lišaje švihl, že kňuče kus cesty po třech skákal, od té doby si myslívala, kdykoli ho vi děla: „Nejsi, pane, nic hodného." Jak zcela jinak to bylo, když si vzala Elška Báru s sebou na faru, a to bývalo ve čtvrtek a v neděli. Jak zvoneček zazněl, děvečka otevřela, pustila děvčata, třebas i Lišaje, domácí pes dobře s ním se znal. Potichounku šly děv čata do čeledníku a vlezly na pec, kde měla Elška svoje hračky a panny. Pan farář, starý pán již, sedával na lavi ci za stolem, měl před sebou ležet pikslu, modrý šátek kapesní, a hlavu opřenou o zeď maje, vždy dřímal. Jen jednou byl vzhůru; tu mu běžela Bára políbit ruku, - a on ji pohladil po hlavě řka: „No jsi hodná; jděte si hrát, jděte, děvčátka!" - Také panna Pepinka, sestra pana faráře, byla hodná. Ona velkých řečí s Bárou nenadě lala, ačkoli se sousedkami ráda mnoho mluvila, ale vždy jí dala veliký kus chleba s medem nebo buchtu k sva čině, větší než Elšce. Panna Pepinka byla nízká oso- bička, ujímaly se na ní dary boží, byla tlustá, červená, na bradě měla bradavici a trochu plačtivé oči, ale za mladých let - jak sama říkala - bývala prý hezká, což vždy kostelník dosvědčoval. Nosila dlouhé šaty (panské) s krátkým životem, zástěru na celé kolo, s velikými kapsami, po boku náruč klíčů. Šedivé vlasy měla vždy pěkně uhlazené a na hlavě ve všední den hnědý šátek s žlutým okolkem, v neděli žlutý šátek s hnědým okolkem.- Panna Pepinka obyčejně šukala po domě nebo na poli; předla nebo s brejlama na nose záplatovala, v neděli po obědě si také vždy trochu dřím- la a po nešporu hrávala s panem bratrem a kostelníkem mariáš. Ona ale málokdy říkala „pane bratře", obyčej ně „velebný pane" Panna Pepinka byla hlava domu, co ona chtěla, to se dělo, co řekla, měl každý v domě za neomylnou pravdu, komu ona přála, tomu přáli všick ni. Elška byla mazánek panny Pepinky i velebného pána, a co Elška chtěla, to chtěla i panna Pepinka, koho Elška si zamilovala, toho i Pepinka náviděla. Proto nedostala Bára na faře škaredého oka, proto byl i Lišaj trpěn, ba kostelník, nemoha psy jinak vystát, Lišaje pro dobrou vůli mnohdy pohladit chtěl, ale Lišaj nemohl kostelníka vystát a vždy naň vrčel. Bára byla všecka šťastná, když mohla být na faře - V pokojích se vše jen lesklo, bylo tam nastlaných do stro pů postelí, krásných obrázků, vykládaných truhel; v zahradě plno květin, zeleniny a dobrého ovoce. Na dvoře drůbeže, jaké by si kdo přál, a v chlívě doby tek, že se bylo radost naň podívat. Pastýř Jakub měl z farského dobytku největší potěšení. A v čeledníku na peci, co tu pěkných hraček, a Elška nikdy neplácala koláče z hlíny, nesypala cihlou a vápnem, měla vždy dob rých věcí na vaření, a co se ustrojilo - snědlo se.
Jak neměla být Bára v takovém domě ráda, ale jí byla nadevšecko milá Elška, ba mnohdy se jí zdálo, že ji má radši než tátu, kdyby Elška třebas v pazderně bydlela, ráda by u ní Bára bývala. Elška ani jedenkráte Báře se neposmála, měla-li co dobrého, rozdělila se s ní a často vzala Báru okolo krku a říkala: „Báro, já tě mám tuze ráda.“ - „Ona mne má tuze ráda, a je přece tak krás ná, je farářovic, všickni lidé říkají jí vy, i pan kantor i kostelník, - a ti druzí se mně posmívají," opakovávala si Bára a v duchu vždy Elšku za laskavost její objímala a líbala, ale v skutečnosti se ostýchala, ačkoliv by ráda byla vroucí svůj cit najevo jí dala. Když se po louce honily a Elšce se rozpletl vrkoč, tu prosívala Bára: „Nechte, Elško, bych vás zapletla, vy máte hebounké vlásky jako len, já vás ráda zaplítám." - Když to děvče rádo dovolilo, s libostí se probírala v hebkých vlasech, krásu jejich obdivovala, jsouc pak s pletením hotova, přehrnula svůj hrubý vrkoč kupředu, přirovnala k Eliščinu řkouc: „To je rozdíl." - Ano, Eliščiny vlasy podobaly se vedle Bářiných zlatu vedle kaleného ocele. A přece nebyla Eliška s nimi spokojena a přála si mít tak černé jak Bára. Když přiběhla Elška k Báře někdy a jisty by byly, že je nikdo nevidí, šly se koupat. Elška byla ale bojácná, a jakkoli Bára ujišťovala, že sejí pranic nestane, že ji bude držet a naučí plavat, přece nešla do hlubší vody, než co po kolena dosahovala. Po koupání utírala jí Bára ráda nohy svojí hrubou zá stěrou, sevrouc pak malé bílé nožky do silných pěstí, políbila je a se smíchem říkala: „Bože, jsou to nožky, měkounké, maličké! Kam by se to dělo, kdyby to mělo boso chodit. - Hle!" doložila, přirovnávajíc svoji opále nou, rozedranou nohu, plnou mozolů k Eliščině bílé nož ce. „A nebolí tě to ?“ ptala se Eliška, sahajíc po tvrdé kůži zpod nohy s outrpným citem. „Dokud nebyla kůže jak podešev, bolívaly mne nohy, ale teď ani oheň pod nohou necítím," skoro s hrdostí Bára odpověděla a Eliška se jí velice divila. Tak se ty děvčata mile těšily; často se Jozífek k nim přidružil, když strojily hody, musíval přinášet, co potřeba bylo, strouhat a krájet, kdy hrály na vlka, musel být ovcí, při výměnách hrnce vozit. Ale on si ze všeho nic nedělal a přece jen nejraději u děvčat byl. Přešel dětem dvanáctý rok a konec učiněn dětinským jich radostem; Jozífka dal kostelník do města na studie, chtěl mít z něho pana pátera; Elšku dala panna Pepinka do Prahy k bohaté, bezdětné tetě, aby se naučila způ sobům, a teta aby nezapomněla venkovské přátele. Bára zůstala s tatíkem a Lišajem sama.
(II) Život na venkově plyne tiše, bez hluku a šumu, jako luční potok; tři léta minuly, co Elška do Prahy odjela. Zprvu ani panna Pepinka, ani pan farář odvyknout ne mohli - stýskalo se jim nesmírně, když ale kostelník na mítl, proč se Elška z domů posílala, říkala panna Pepin ka velmi moudře: „Milý Vlčku, člověk nesmí žít pro dnes, musíme myslet na dále. My - nu copak - my už, dá Pán bůh, ten život nějak protlučem, ale Elška je mladá, na tu dlužno myslet. Peníze zachovat, ty můj milý bože - z čehopak! - Trocha peřin, vybytí - to je všecko, co ně kdy po nás dostane, - a to je málo. Svět se ohlíží po těchto (přitom rozevřela Pepinka dlaň a druhou ru kou dělala na ní pantomimu počítání) - a pražská teta jich má - nepočítaných. Snad sejí Elška zalíbí; jen k jejímu dobru ji tam necháváme." - Pan kostelník dal panně Pepince zcela za pravdu. Paní teta pražská stonala mnoho let; od té doby, co jí manžel zemřel, - vždy psala panu švagrovi a panně švag rové, že je živa jen na lékách, a kdyby neznal lékař její předobře její náturu, že by dávno ležela na svátém poli. Najednou ale psala Elška, že má paní teta jiného léka ře, ten že jí radil, aby se každodenně koupala v studené vodě, hodně chodila, dobře jedla a pila, že bude hned zdráva. Paní teta že ho poslechla a že je zdráva jako rys. „Hm, jaké to novoty. - No, když je tomu tak, může Elška hnedle domů přijet." - Jak panna Pepinka chtěla, tak se stalo. Ještě ten samý den musel pacholek vytáh nout kolesku z kolny, dovézt ke koláři a panna Pepinka umínivši si sama pro Elšku jet. - Vynesla si z komory klobouk, aby si ho prohlídla, jestli škodu neutrpěl. Ano, panna Pepinka měla také klobouk, dostala ho před de síti léty, když byla v Praze, od paní tety, ve Vestci nikdo ji v něm neviděl, ale když jela do blízkého města na dě kanství na pouť s panem bratrem, to si ho nasadila, a do Prahy musela ho vzít též s sebou, aby, jak říkala, neplo- dila paní tetě v šátku ostudu.
