II. KAPITOLA Myšlenky paní Kathleen Seymourové Cestu po různých ostrovech Západní Indie tedy určila velkomyslnost paní Kathleen Seymourové! Nuže, jak se zdá, měli vyznamenaní důvod prohlásit, že jsou spokojení.
Ovšem museli se zříci vyhlídek na putování Afrikou, Asií, Oceánií, málo známými končinami nové pevniny i krajinami na jižním nebo severním pólu!
Avšak ačkoliv jejich první pocit vyjadřoval lehké zklamání, ačkoliv se museli vrátit ze země snů rychleji, než do ní šli, ačkoliv šlo jen o cestu na Antily, přece jen to znamenalo příjemné využití příštích prázdnin a pan Ardagh snadno poučil všechny vyvolené o výhodách soutěže.
Vskutku, copak nejsou Antily jejich rodnou zemí?... Většinou je opustili již v dětském věku, aby byli vychováni v Evropě... Sotva se dotkly jejich nohy půdy těchto ostrovů, které viděly jejich zrození, sotva si jejich paměť zachovala jistou vzpomínku!...
Ačkoliv jejich rodiny toto souostroví opustily - mimo jediné aniž pomýšlely na návrat, byli mezi nimi chlapci, kteří tam najdou příbuzné, přátele a celkem to byla pro mladé Antilany krásná cesta.
Posuďme nyní osobní situaci každého z devíti vyznamenaných, kterým připadla cestovní stipendia.
A především těch, kteří měli anglický původ a kterých bylo v Antilian School nejvíce: Roger Hinsdale ze St. Lucy, dvacetiletý; jeho rodina, která měla krásné jmění z obchodu, bydlela v Londýně.
John Hohlard z Dominga, osmnáctiletý; jeho rodiče se usadili právě jako průmyslníci v Manchesteru.
Hubert Perkins z Antiguy, sedmnáctiletý. Jeho rodina (otec, matka a dvě mladší sestry) nikdy neopustila rodný ostrova až skončí studie, chlapec se tam vrátí, aby vstoupil do obchodního závodu.
A nyní Francouzi, kterých bylo v Antilian School asi dvanáct: Louis Clodion z Guadeloupe, dvacetiletý, z loďařské rodiny, usazené už několik let v Nantes. Tony Renault z Martinique, sedmnáctiletý, nejstarší ze čtyř dětí, z úřednické rodiny, bydlící v Paříži.
Dánové: Niels Harboe ze St. Thomas, devatenáctiletý; nemá už ani otce ani matku, jeho bratr, starší o šest let, žil stále na Antilách.
Axel Hlickborn ze St. Kříže, devatenáctiletý; jeho rodina měla v Dánsku obchod se dřevem.
Holanďané byli zastoupeni Albertem Leuhlenem ze St. Martin, dvacetiletým jedináčkem rodičů, bydlících poblíž Rotterdamu.
Pokud se týká Magnuse Anderse, rodilého Švéda ze St. Bartholomew, devatenáctiletého, jeho rodina se nedávno usadila v Goteborgu ve Švédsku a nezřekla se návratu na Antily, až si nashromáždí jmění.
Jak je vidět, byla tato cesta, která je na několik týdnů přivede do vlasti, schopna uspokojit mladé Antilany, a kdo ví, zda většině z nich bude přáno ji ještě někdy spatřit! Jen Louis Clodion měl na Guadeloupe strýce, matčina bratra; Niels Harboe bratra na St. Thomas a Hubert Perkins celou rodinu na ostrově Antigua. Avšak jejich druhové už neměli žádné příbuzenské svazky s ostatními ostrovy Antil, opuštěnými bez pomyšlení na návrat.
Nejstarší ze stipendistů byli Roger Hinsdale, trochu hrdé povahy; Louis Clodion, vážný a pracovitý chlapec, sympatický všem; Albert Leuhlen, jehož holandská krev se nerozehřála na antilském slunci. Po nich následovali Niels Harboe, jehož povolání se ještě neprojevovalo; Magnus Anders, velmi vášnivě se zajímající o věci kolem námořnictví a chystající se vstoupit do obchodního loďstva; Axel Hlickborn, kterého jeho touha přitahovala k službě v dánské armádě; pak, abychom zachovali sled podle věku, John Hohlard, poněkud méně zbritštělý než jeho krajan Roger Hinsdale; konečně oba nejmladší, Hubert Perkins, určený pro obchod, jak bylo řečeno, a Tony Renault, v němž jeho veslařská záliba mohla pro budoucnost vzbudit zálibu v plavbě.
Otázkou jisté důležitosti nyní bylo, zahrne-li cesta celé Antily, veliké i malé, ostrovy Návětrné i Závětrné?... Ale důkladné procestování souostroví by vyžadovalo více, než několik týdnů, které měli vyznamenaní k dispozici. Opravdu, toto souostroví Západní Indie obsahuje neméně než tři sta padesát ostrovů a ostrůvků a i kdyby bylo možné prohlédnout si denně jeden, bylo by nutné věnovat této velmi povrchní prohlídce celý rok.
Ne, to nebylo úmyslem paní Kathleen Seymourové. Chovanci Antilian School se měli omezit na to, že každý měl strávit několik dní na svém ostrově, spatřit opět příbuzné a přátele, nacházející se tam, a vstoupit opět na rodnou půdu.
Za těch okolností, jak vidět, bude nutno z cestovního plánu vyloučit předem Veliké Antily, Kubu, Haiti, San Domingo a Portoriko, neboť španělští chovanci se v soutěži neumístili, Jamajku, neboť žádný z vyznamenaných nepocházel z této britské osady a holandský Curaco z téhož důvodu. Rovněž z Malých Antil ty, které jsou pod venezuelskou nadvládou, nebudou navštíveny; ani Tortigos ani Marguerita, ani Tortuga, ani Blanquilla, ani Ordeilla, ani Avas. Takže jedinými ostrovy z Malých Antil, u nichž přistanou držitelé cestovních stipendií, budou anglické St. Lucy, Dominica a Antigua, francouzské Guadeloupe a Martinique, dánské St. Thomas a St. Kříž, švédský St. Bartholomew a St. Martin, kteří patří napůl Holandsku, napůl Francii.
Těchto devět ostrovů bylo zahrnuto v zeměpisném celku Návětrných ostrovů a postupně se na nich zastaví devět chovanců Antilian School.
Nicméně nikoho nepřekvapí, že do tohoto cestovního plánu byl pojat desátý ostrov, kterému se bezpochyby dostane nejdelší a nejspravedlivější návštěvy.
Byl to Barbados ve stejné skupině Návětrných ostrovů, jedna z nejdůležitějších osadních držav Spojeného království v těchto známých končinách.
Tam totiž sídlila paní Kathleen Seymourová. Ze zcela přirozeného pocitu vděčnosti tedy bylo nutné, aby.jí složili poklonu, protože cítili povinnost poděkovat.
Lze si snadno představit, že když šlechetná Angličanka hodlala přijmout devět vyznamenaných z Antilian School, ti zase pociťovali nejvřelejší touhu poznat zámožnou barbadoskou občanku a vyslovit jí svou vděčnost.
Neměli toho ostatně litovat a post scriptum v dopise, jejíž obsah oznámil pan Julian Ardagh, nasvědčovalo, kam až zašla paní Kathleen Seymourová ve své velkomyslnosti.
Opravdu, mimo výlohy, které bude vyžadovat tato cesta, výlohy, které bude hradit úplně sama - bude při odjezdu z Barbadosu doručen každému obnos sedm set liber.
Pokud se týká délky řečené cesty, postačí na ni prázdniny?... Ano, s tou podmínkou, že se uspíší o měsíc dříve nežli obyčejně, což umožní přeplout Atlantický oceán za příznivého období tam i zpět.
Celkem nebylo nic přijatelnějšího, nežli tyto podmínky a byly také přijaty s nadšením. Nebylo se co obávat, že rodiny budou mít námitky proti tak příjemné a vůbec tak velmi prospěšné cestě. Sedm až osm týdnů byla doba, kterou bylo možné na ni vyměřit, počítajíc v to i možná zpoždění, a mladí stipendisté se vrátí do Evropy zcela jistě se srdcem plným nezapomenutelných vzpomínek na drahé ostrovy Nového světa.
Konečně se naskytla poslední otázka, o níž se rodinám brzy dostalo vysvětlení.
Budou muset vyznamenaní spoléhat jen sami na sebe, i když nejstaršímu z nich je dvacet let?... Nebude tam žádný učitelský dozor, který by je sblížil, který by je krotil?... Až navštíví toto souostroví, patřící různým evropským státům, nemusí se obávat nevraživosti či srážek, naskytnou-li se nějaké národnostní otázky?... Nezapomenou, že všichni jsou rodilí Antilané, chovanci téhož ústavu, až na ně nebude působit vliv důvtipného a opatrného pana Ardagha?
O obtížích tohoto druhu přemýšlel ředitel Antilian School a protože nemohl své studenty provázet sám, ptal se v duchu, kdo ho nahradí v této nesnadné úloze.
Ostatně tato stránka věci neušla velmi praktickému duchu paní Kathleen Seymourové. Uvidí se také, jak ji rozřešila, neboť ta opatrná paní by nikdy nepřipustila, aby tito mladí chlapci byli na této cestě bez nějaké autority.
A nyní, jak budou cestovat Atlantickým oceánem?... Snad na jedné z poštovních lodí, které obstarávají pravidelné spojení mezi Anglií a Antilami?... Budou tam zakoupena místa a kajuty na jméno každého z devíti vyznamenaných?...
Opakujeme, že neměli cestovat na vlastní náklady a žádná výloha toho druhu neměla být uhrazena ze sedmi set liber, které jim budou vyplaceny, až opustí Barbados, aby se vrátili do Evropy.
Nuže, v dopise paní Kathleen Seymourové byl odstavec, který na tuto otázku odpovídal a to takto: Za plavbu přes oceán zaplatím ze svého. Loď najatá pro Antily, bude čekat na své cestující v přístavu Cork, Queenstohln, Irsko. Tato loď je Alert s kapitánem Paxtonem, který je připraven vyplout, a odjezd je stanoven na 30. června. Kapitán Paxton doufá, že se jeho cestující dostaví v ten den a zvedne kotvy, jakmile se dostaví.
Tito mladí stipendisté měli rozhodně cestovat ne-li jako princové, tedy aspoň jako cestující jachet z britských kruhů. Budou mít k dispozici loď, která je zanese do Západní Indie a dopraví nazpět do Anglie. Paní Kathleen Seymourová zařídila věci dobře. Tato britská mecenáška se o všechno postarala skutečně velkolepě. Opravdu, kdyby milionářky používaly svých milionů vždy k tak krásným cílům, museli bychom si jen přát, aby jich bylo mnoho, dokonce ještě více!
Tak se tedy v tomto malém světě Antilian School stalo, že pokud vyznamenaným jejich přátelé záviděli, přestože se ještě nic o úmyslech velkomyslné dámy nevědělo, vzrostla tato závist ještě více, když se dozvěděli, za jakých příjemných a pohodlných podmínek tato cesta proběhne.
Vyznamenaní však byli nadšeni. Skutečnost spěla na vrcholy jejich snů. Když přeplují Atlantický oceán, navštíví na své jachtě hlavní ostrovy Antilského souostroví.
„A kdy odplujeme?...“ říkali.
„Již zítra...“ „Již dnes...“ „Ne... Zbývá nám ještě šest dní...“ podotýkali nejmoudřejší. „Ach, už abychom byli na Alertu!...“ opakoval Magnus Anders. „Na své lodi!“ zvolal Tony Renault.
A nechtěli připustit, že na tuto zámořskou cestu musí provést určité přípravy.
Nuže, nejdříve bylo nutné poradit se s rodiči, zeptat se jich a dostat od nich svolení, neboť šlo o to, aby vyznamenaní byli vybaveni ne sice na onen, ale aspoň na Nový svět. Pan Julian Ardagh musel tedy v tomto směru učinit jistá opatření. Mimo to tato cesta vyžadovala, protože měla trvat snad dva a půl měsíce, aby byla učiněna jistá nevyhnutelná opatření, aby se zásobili šatstvem a hlavně předměty pro moře, botami, čepicemi, plášti z voskovaného plátna, jedním slovem veškerou námořnickou výstrojí.
Pak musel ředitel zvolit spolehlivou osobu, která by převzala odpovědnost za tyto mladé chlapce. Že byli dost velicí, aby se vedli sami a dost rozumní, aby se obešli bez dozorce, to je pravda. Bylo však moudré přidat k nim mentora, který by u nich měl autoritu. Takový byl úmysl moudré paní Kathleen Seymourové, který vyjádřila ve svém dopise, a bylo nutné se mu podřídit.
Je zbytečné podotýkat, že rodiny byly požádány, aby svolily k návrhům, které učinil pan Ardagh. Někteří z těchto mladých chlapců najdou na Antilách příbuzné, které neviděli po několik let. Hubert Perkins, na ostrově Antigua, Louis Clodion na Guadeloupe, Niels Harboe na St. Thomas. Bude to zcela neočekávaná příležitost k shledání za výjimečně příjemných okolností.
Ostatně rodiny byly o všem informovány ředitelem Antilian School. Věděly už, že soutěž měla přivodit závodění různých chovanců o cestovní stipendia. Až po vyhlášení výsledků se dozvědí, že vyznamenaní mají navštívit Západní Indii, a pan Ardagh nepochyboval, že to bude uskutečnění jejich nejživějších tužeb.
Zatím uvažoval pan Ardagh o volbě, kterou měl provést, o volbě náčelníka, kterého bude nutné postavit do čela této kočovné třídy, mentora, jehož rady udrží dobrý souzvuk mezi těmito Telemachy (Telemachos - v řecké báji syn hrdiny Odyssea; dlouho hledal otce, vracejícího se z Trojské války). To ho ustavičně uvádělo do určitých rozpaků. Obrátí se na toho z profesorů Antilian School, který bude moci splnit všechny podmínky, které vyžaduje tato okolnost? Ale školní rok ještě neskončil. Není možné přerušit vyučování, než nastanou prázdniny. Učitelský sbor musí zůstat úplný.
Z téhož důvodu měl pan Ardagh za to, že nemůže doprovodit devět stipendistů. Jeho přítomnosti bylo za posledních měsíců školního roku třeba a bylo nutné, aby byl osobně přítomen rozdílení cen 7. srpna.
Cožpak nebylo mimo něj a profesory člověka, kterého by potřebovali, člověka pokud možno vážného a metodického, který by svědomitě plnil svoje funkce, který by si zasloužil úplnou důvěru, který by vzbuzoval všeobecnou sympatii a kterého by mladí cestovatelé rádi přijali za mentora?
Zbývalo zjistit, jestli zmíněná osobnost svolí zúčastnit se cesty, bude-li jí vhod odvážit se do zámoří... 24. června ráno, šest dní před tím, co měl vyplout Alert, dal pan Ardagh poprosit pana Pattersona, aby přišel do jeho pracovny pro důležité sdělení.
Pan Patterson, hospodář Antilian School, byl podle svého nezměnitelného zvyku zaměstnán pořádáním včerejších účtů, když byl povolán k panu Ardaghovi.
Pan Patterson si posunul brýle na čelo a odpověděl sluhovi, stojící mu na prahu: „Přijdu bez otálení vyhovět pozvání pana ředitele.“ Potom pan Patterson opět posunul brýle na oči a vzal pero, aby doplnil ocásek u devítky, kterou právě namaloval dole ve sloupci vydání ve své knize. Pak pod sloupcem číslic, které právě počítal, udělal podle ebenového pravítka čáru. Potom lehce zatřepal perem nad kalamářem, pohroužil je několikrát do pohárku, aby se očistilo, osušil je s krajní péčí, položil je vedle pravítka na půlpit, zatočil přístrojkem kalamáře, aby inkoust ustoupil, položil na stranu vydání list savého papíru, a přitom dbal, aby nesetřel ocásek devítky; zavřel rejstřík, vložil jej do jeho zvláštní zásuvky v psacím stole, uložil na patřičné místo škrabátko, tužku a gumu, dýchl na podložku ze sacího papíru, aby smetl několik zrnek prachu, povstal, odsunul židli, potaženou kůží, svlékl rukávy z lustrinu a pověsil je na věšák u krbu, přejel kartáčem svůj kabát, vestu a kalhoty, vzal klobouk a otřel jeho třpytnou srst loktem, posadil si jej na hlavu, navlékl rukavičky z černé kůže, jakoby šel učinit návštěvu nějaké vysoké osobnosti z univerzity, vrhl poslední pohled do zrcadla, přesvědčil se, že jeho toaleta je úplně bezvadná, vzal nůžky a odstřihl pramínek licousů, přesahující pravidelnou linii, zjistil, má-li v kapse kapesník a tobolku, otevřel dveře kabinetu, překročil práh, zamkl pečlivě jedním ze sedmnácti klíčů, které rachotily na jeho svazku, sestoupil po schodišti, vedoucím na hlavní nádvoří, přešel je šikmo pomalým a odměřeným krokem, aby došel k budově, kde se nacházela pracovna pana Ardagha; stanul přede dveřmi a pak pomalu stiskl elektrický knoflík, jehož třesavý zvuk se ozval uvnitř budovy a čekal.
Teprve v tu chvíli se pan Patterson v duchu otázal, přičemž si mnul konečkem ukazováčku čelo: „Copak mi asi chce, pan ředitel?“ Vskutku, v tuto dopolední hodinu muselo pozvání, aby přišel do pracovny pana Ardagha, připadat panu Pattersonovi zvláštní a jeho mozek se plnil různými domněnkami. Posuďte sami! Hodinky pana Pattersona ukazovaly teprve devět hodin čtyřicet sedm minut a bylo možné se spolehnout na údaje tohoto přesného přístroje, jehož pravidelnost se vyrovnala pravidelnosti jeho majitele. Nuže, nikdy, ne, nikdy se pan Patterson nevydal k panu Ardaghovi před jedenáctou hodinou třiačtyřiceti minutami, aby mu podal každodenní zprávu o hospodářské situaci Antilian School, a nebyl žádný případ, že by se nedostavil mezi čtyřicátou druhou a čtyřicátou třetí minutou.
Pan Patterson musel mít tedy za to a měl za to skutečně, že se děje něco zvláštního, protože ho ředitel volá, nežli vyrovnal včerejší vydání a příjmy. Provede to ostatně až se vrátí, a můžete si být jisti, že tento neočekávaný odklad nezaviní žádný omyl.
Dveře se otevřely pomocí šňůry, spojené s domovníkovou lóží. Pan Patterson učinil několik kroků - podle svého obyčeje pět - chodbou a zaklepal diskrétně na křídlo druhých dveří, na nichž byl nápis DIRECTOR ( Ředitel - angl.).
„Vstupte,“ zněla odpověď.
Pan Patterson sňal klobouk, setřásl zrnka prachu, uvázlá na jeho střevících, poopravil rukavičky na rukou a vstoupil do pracovny, která byla osvětlená dvěma okny se zpola spuštěnými záclonami, která vedla na hlavní nádvoří. Pan Ardagh seděl u svého psacího stolu, opatřeného několika elektrickými knoflíky a před sebou měl různé listiny. Zvedl hlavu a přátelsky panu Pattersonovi pokynul.
„Dal jste mě zavolat do své pracovny, pane řediteli...“ řekl pan Patterson.
„Ano, pane hospodáři,“ odpověděl pan Ardagh, „a to abych s vámi promluvilo věci, která se vás velmi blízce dotýká.“ Pak ukázal na židli stojící u psacího stolu. „Posaďte se, prosím,“ připojil.
Pan Patterson se posadil, nadzvednul opatrně šosy svého dlouhého kabátu, jednu ruku nataženou na koleně, druhou si přidržoval klobouk na prsou.
Pan Ardagh se ujal slova.
„Víte, pane hospodáři,“ řekl, „jaký výsledek měla soutěž mezi našimi chovanci o cestovní stipendia...“ „Vím to, pane řediteli,“ odpověděl pan Patterson, „a mám za to, že tato šlechetná myšlenka jedné z našich osadních krajanek je zcela ke cti Antilian School.“ Pan Patterson mluvil zvolna, uplatňujíce slabiky vybraných slov, jichž užíval, a na něž kladl důraz, když mu vycházely ze rtů. „Víte také,“ pokračoval pan Ardagh, „jak má být použito těchto cestovních stipendií...“ „Vím to, pane řediteli,“ odpověděl pan Patterson, který se uklonil a zdravil, jak se zdálo, kloboukem nějakou osobu za oceánem. „Paní Kathleen Seymourová je dáma, jejíž jméno bude mít zvučnou ozvěnu u potomků. Zdá se mi nesnadné naložit lépe s bohatstvím, které je nabyto rodem nebo prací, nežli ve prospěch mládí, lačného dalekých cest...“ „To je i můj názor, pane hospodáři. Ale k věci! Víte rovněž, za jakých podmínek má být tato cesta na Antily vykonána?…“ „Jsem o tom docela dobře informován, pane řediteli. Loď bude očekávat naše mladé cestovatele a doufám, že nebudou prosit Neptuna, aby zakřikl svým proslulým Quos ego (Já vás! - Výhružka mořského boha Neptuna větrům z Virgilovy básně Aeneis) rozlícené vody Atlantického oceánu...“ „Doufám v to také, pane Pattersone, že plavba tam i nazpět proběhne za příznivého počasí.“ „Vskutku,“ odpověděl hospodář, „červenec a srpen jsou měsíce klidu, oblíbené vrtošivou Tethydou (Tethys, v řecké báji dcera boha Urana a Gaie, manželka Oceanova)...“ „Proto,“ připojil pan Ardagh, „bude tato plavba příjemná nejen pro moje vyznamenané, ale i pro osobu, která je bude doprovázet...“ „Osobu,“ řekl pan Patterson, „které připadne nejroztomilejší úloha složit paní Kathleen Seymourové nejuctivější poklony a projevit sympatickou vděčnost chovancům Antilian School.“ „Nuže,“ pokračoval ředitel, „lituji, že touto osobou nemohu být já. Avšak na konci školního roku, těsně před zkouškami, při nichž musím předsedat, je moje nepřítomnost nemožná...“ „Nemožná, pane řediteli,“ přitakal hospodář, „a nebude k politování ten, kdo bude povolán zaujmout vaše místo.“ „Zajisté a zbývalo by mi jen vybrat si. Nuže, potřebuji muže zcela spolehlivého, na něhož bych se mohl úplně spolehnout a který by byl bez odporu vítán rodinám našich mladých stipendistů... Nuže, tohoto muže jsem našel v personálním ústavu...“ „Blahopřeji vám k tomu, pane řediteli. Je to bezpochyby jeden z profesorů věd nebo literatury...“ „Nikoliv, neboť nemůže být ani řeči o přerušení vyučování před prázdninami. Ale zdálo se mi, že by toto přerušení bylo méně nevýhodné, pokud se týká finanční situace školy, a vás, pane hospodáři, jsem zvolil, abyste doprovodil naše mladé chlapce na Antily...“ Pan Patterson nemohl potlačit pohyb překvapení. Zvednul se zcela nečekaně a sundal brýle.
„Mě... pane řediteli?...“ řekl poněkud zmateným hlasem.
„Vás, pane Pattersone, a jsem si jistý, že účty této cesty stipendistů budou vedeny právě tak řádně, jako účty ústavu.“ Cípkem svého kapesníku osušil pan Patterson sklo svých brýlí, lehce zvlhlé vláhou z jeho očí. „Připojím,“ řekl pan Ardagh, „že díky velkomyslnosti paní Kathleen Seymourové připadne odměna sedmi set liber i mentorovi, který bude poctěn důležitými funkcemi... Prosím vás tedy, pane Pattersone, abyste byl připraven k odplutí za pět dní.“
