V. KAPITOLA Pány na lodi Kousek se zdařil. První část dramatu byla provedena ve vší své hrůze a za podmínek neobyčejné odvahy.
Po Halifaxovi se stal Harry Markel pánem Alerta. Nikdo nemohl mít ani tušení o dramatických událostech, které se právě odehrávaly; nikdo nedokázal odhalit zločin spáchaný v jednom z nejnavštěvovanějších přístavů Spojeného království, u vchodu do Yorské zátoky, kde se zastavují četné lodi, spojující Evropu s Amerikou.
Nyní se už zločinci nemuseli obávat anglické policie. Na Alertovi je už nikdo nevypátrá. Zase budou snadno moci provozovat námořní lupičství v dálných končinách Tichého oceánu. Zbývá jen zvednout kotvy a dát se na širé moře. Za několik hodin budou ven z průplavu St. George.
Ovšem až následující dopoledne přijdou chovanci Antilian School nastoupit na Alerta, nebude už Alert kotvit na svém místě a budou ho marně hledat v Yorské zátoce a v queenstownském přístavu.
A pak, až se dozví o tomto zmizení, jaké vysvětlení si vymyslet?... Jaké domněnky se v duchu vyskytnou?... Byli kapitán Paxton a jeho mužstvo přinuceni rozvinout plachty, aniž by vyčkali na svoje cestující?... Ale z jakého důvodu?... Nebyla přece nepohoda, která by loď přinutila opustit Farmarský záliv... Poblíž zátoky byl sotva patrný vítr ze širého moře... Plachetní lodě tam byly zastiženy bezvětřím... Jenom několik parníků tam mohlo za osmačtyřicet hodin vplout a vyplout... Ještě včera byl Alert viděn na tomto místě a aby se někdo domníval, že se stal v noci obětí srážky, že zahynul při srážce, aniž z něho zbyla jediná troska, to bylo příliš pravděpodobné.
Byly tedy důvody domnívat se, že pravda nevyjde tak brzy najevo, že snad vůbec nikdy najevo nevyjde, ledaže by nějaký trup, připlavený k některému břehu, prozradil tajemství této děsné mnohanásobné vraždy.
Avšak bylo nutné, aby Harry Markel opustil co nejdříve kotviště ve Farmarském zálivu, aby se Alert za úsvitu už na tomto kotvišti nenacházel. Bude-li mít příznivé podmínky pro vyplutí z průplavu St. George, zamíří Alert na jih místo na jihozápad, směrem k Antilám. Harry Markel bude dbát, aby se držel mimo dohled země, aby se vzdaloval od námořních tratí, po nichž lodě obyčejně sestupují k rovníku. Za těchto okolností se vyhne opětnému polapení pro případ, že by za ním byla vyslána návěštní loď. Nic ostatně nebude opravňovat k myšlence, že se kapitán Paxton a jeho mužstvo nenacházejí na lodi, kterou najala paní Kathleen Seymourová. Z jakého důvodu vyplul, nikdo neví, a nejlepší bude aspoň několik dní počkat.
Harry Markel měl tedy dobré vyhlídky. Jeho devět mužů úplně postačí k řízení Alerta . Byli to, jak už bylo řečeno, velmi dobří námořníci a chovali ke svému kapitánovi naprostou a zaslouženou důvěru.
Všechno tedy směřovalo k zabezpečení úspěchu tomuto podniku. Až se za několik dní loď neobjeví v Yorské zátoce, budou úřady přivedeny na domněnku, že zcela z neznámého důvodu, zahynula se vším všudy na širém Atlantickém oceánu. Nikdy nikomu nepřijde na mysl, že by se ho mohli zmocnit uprchlíci z queenstownského žaláře. Policie bude pokračovat ve svém pátrání, bude je hledat po okolí města. Hrabství bude podrobeno velmi důkladné prohlídce. Na venkově bude poplach. Zkrátka, nebyly velké vyhlídky, že by tato banda zločinců byla brzy pochytána.
Ovšem situaci komplikovala ta okolnost, že nebylo možné ihned odplout.
Opravdu, počasí se nezměnilo a nezdálo se, že by se mělo změnit. Stále stejná hustá mlha, padající pomalu ze spodních pásem oblohy. Nehybné mraky klesaly, jak se zdálo, až na hladinu moře. Chvílemi nebylo vidět už ani svítit majáky u vchodu do zátoky. V té hluboké tmě by se žádná parní loď nepokusila veplout nebo vyplout. Znamenalo by to nebezpečí, že se dostanou do Božích rukou, protože nebylo možné vidět světla na pobřeží a v průplavu St. George.
Pokud se týká plachetních lodí, ty byly asi stiženy bezvětřím několik mil na širém moři.
Ostatně moře „ničím nepáchlo“. Vody zátoky se sotva vlnily vlivem stoupajícího přílivu. Sotva jemné šplouchání šeptalo podél boků Alerta . Člun se na zádi na svém laně sotva kolébal.
„Nefouká vítr ani do klobouku!“ zvolal John Carpenter, provázeje tuto poznámku nejstrašnějšími kletbami.
Na odplutí tedy nebylo ani pomyšlení.
Nečinné plachty by visely ze stožárů a loď, nesená přílivem, by plynula zátokou do queenstownského přístavu.
Když o sobě dává příliv vědět, přinesou vody ze širého moře trochu větru a ač by tento vítr byl protivný, pokusil by se Harry Markel, s lavírováním, vyplout. Lodní mistr znal tyto končiny dostatečně, aby neohrozil plavbu, a jakmile by byl venku, mohl by se Alert držet v dobrém postavení, aby mohl využít první vítr. John Carpenter se několikrát vyšvihl do stěžňoví. Možná, že záliv, chráněný vysokými hřbety, zadrží vítr... Nikoliv, ani korouhvička na hlavním stěžni se nepohnula.
Nicméně nebyla ztracena veškerá naděje, i když vítr měl nastat opět teprve další den. Bylo sotva deset. Po půlnoci se měl příliv obrátit. Pokusí se v tu dobu Harry Markel, za použití odlivu, dostat se na moře? Podaří se Alertovi za pomoci člunů, do nichž vsednou všichni jeho lidé a vezmou jej do vleku, vyplout ze zátoky?... Ano, bezpochyby Harry Markel a John Carpenter pomýšleli na tento prostředek. Ovšem, co by se stalo, kdyby loď zůstala upoutána bezvětřím?... Kdyby cestující nenašli loď, vrátili by se do přístavu... Vešlo by ve známost, že Alert vyplul... Hledali by jej v zátoce... A kdyby námořní kancelář vyslala parní šalupu, aby je dohonila za Roche Pointem! V jakém nebezpečí by se Harry Markel a jeho kumpáni ocitli!... Jejich znehybněná loď by byla poznána, prohlédnuta... To by znamenalo okamžité zatčení... Policie by se dozvěděla o krvavém dramatu, který stál život kapitána Paxtona a jeho mužstvo... Jak bylo vidět, spočívalo v odplutí skutečné nebezpečí, neboť nebylo jisté, bude-li moci Alert cestovat; ale stejně nebezpečné bylo zůstat ve Farmarském zálivu. V této roční době bezvětří vskutku trvalo někdy několik dní.
Na každý pád bylo nutné se rozhodnout.
Nezvedne-li se v noci vítr, bude-li úplně nemožné odplout, měli Harry Markel a jeho kumpáni opustit loď, nasednout do člunu, odplout do hloubi zálivu, a vrhnout se do kraje v naději, že uniknou pátrání policie, a, nepodaří-li se tento pokus, učinit jiný?... Nebo by se snad měli uchýlit přes den do nějaké skrýše na břehu, vyčkat návratu větru a, až nastane noc, vrátit se na loď?... Avšak až cestující zítra ráno najdou loď opuštěnou, vrátí se do Queenstownu. Ihned budou vysláni lidé, aby obsadili Alerta a dopravili jej do přístavu.
O těchto různých otázkách tedy rozmlouvali Harry Markel, lodní mistr a Corty, zatímco ostatní zůstali seskupeni na předním kastelu.
„Psí vítr!...“ opakoval John Carpenter. „Je ho až příliš, nechceme-li jej a málo, když ho potřebujeme!...“ „A nepřinese-li příliv vítr,“ připojil Corty, „nezafouká, dokud nenastane odliv, ze země...“ „A člun naloží zítra ráno svůj náklad cestujících!...“ zvolal lodní mistr. „Cožpak na ně budeme muset čekat?“ „Kdo ví, Johne!...“ „Ostatně,“ prohlásil John Carpenter, „je jich jen deset... podle toho, co přinesly noviny... jsou to mladí kluci se svým profesorem!... Dovedli jsme se zbavit mužstva Alerta a dovedeme...“ Corty vrtěl hlavou, ale ne jako kdyby přisvědčoval Johnu Carpenterovi, a uznal za vhodné poznamenat: „Co by bylo snadné v noci, bude méně snadné ve dne... A pak tyto cestující přivezou asi lidé z přístavu, kteří možná znají kapitána Paxtona!... Co jim odpovíme, až se optají, proč není na lodi?...“ „Řekneme jim, že odešel na pevninu,“ řekl lodní mistr.“ Vstoupí do člunu... vrátí se do Queenstownu... a pak...“ Jisté je, že v hloubi tohoto pustého Farmarského zálivu ve chvíli, kdyby žádná loď nebyla na dohled, by tito zločinci cestující snadno přemohli. Necouvli by před tímto novým zločinem... Pan Patterson a jeho mladí svěřenci by byli povražděni, aniž by se mohli bránit, jako lidé z Alerta .
Zatím Harry Markel podle svého obyčeje nechal své kumpány mluvit. Uvažovalo tom, co vyžaduje tato hrozivá situace, do níž je uvrhla nemožnost vydat se na širé moře. Neváhal by; avšak snad bude zapotřebí vyčkat do příští noci... ještě asi dvacet hodin... A pak trvala stále ta vážná komplikace, že někdo z nich zná kapitána Paxtona, a jak vysvětlit jeho nepřítomnost ten den a takřka v tu hodinu, kdy měl Alert odplout?...
Ne, lepší by bylo, kdyby počasí dovolilo rozvinout plachty a vzdálit se za tmy aspoň dvacet mil na jih od Irska. Byla to věru veliká smůla, která jim bránila odklidit se, aby se vyhnuli veškerému stíhání.
Ovšem možná šlo jen o to, aby měli trpělivost. Nebylo ještě ani jedenáct. Copak nenastane do svítání změna ovzduší? Ano, možná, ačkoliv Harry Markel a tito námořní lidé, zvyklí pozorovat počasí, nepozorovali žádné příznivé známky. Tato trvalá mlha v nich budila velmi oprávněný nepokoj. Věštila ovzduší bez jakékoliv elektřiny, jednu z oněch „čistých pohod“, jak říkají námořníci, od nichž nelze nic očekávat, a které mohou trvat několik dní.
Ať je tomu jakkoliv, jediné, co bylo možné v tuto chvíli učinit, bylo čekat a to odpověděl pouze Harry Markel. Až nadejde pravý okamžik, rozhodne se, je-li nutné opustit Alerta nebo ne, uchýlit se k některému místu ve Farmarském zálivu a vystoupit na zem. Na každý způsob se však uprchlíci zaopatří potravinami, vezmou si peníze zavřené v kapitánových zásuvkách nebo v tlumocích lodníků. Obléknou šaty mužstva, uložené v místnosti pro mužstvo - bude to oděv méně podezřelý nežli oblečení uprchlíků z Queenstownu. A tak, až budou zaopatřeni zbraněmi a zásobami, kdo ví, zda se jim nepodaří obelstít pátrající policii, nasednout na loď v některém jiném irském přístavu a dostat se bezpečně na jiné místo na pevnině! ... Museli tedy nyní strávit pět nebo šest hodin, než se rozhodnou. Harry Markel a jeho oddíl, pronásledovaní strážníky, byli zničeni únavou, když přišli na palubu Alerta . Mimo to umírali hladem. Proto jakmile se stali pány lodi, bylo jejich první starostí opatřit si nějakou potravu.
K tomu byl z nich určen přirozeně Ranyah Cogh. Rozžehl svítilnu, prohlédl kuchyni a pak spižírnu. Ostatně podpalubí, hojně zásobené na cestu tam a zpět, by postačilo k plavbě Alerta až do moří Tichého oceánu.
Ranyah Cogh našel všechno, co bylo zapotřebí na utišení hladu jeho kumpánů i jejich žízně: brandy, whisky a ginu byla hojnost.
Poté nařídil Harry Markel, jenž se účastnil jídla, Johnu Carpenterovi a ostatním, aby vyměnili svůj oděv za oblečení lodníků, jejichž těla se válela po palubě. Pak půjdou někam do kouta spát, nežli budou probuzeni, bude-li zapotřebí rozvinout plachty a zvednout kotvy.
Pokud se týkalo Harryho Markela, ten na odpočinek ani nepomyslel. Zdálo se mu důležitější seznámit se s lodními listinami, z nichž by snad mohl získat nějaké zprávy. Vešel do kapitánovy kajuty, rozžal lampu, a klíči sebranými z kapes kapitána Paxtona otevřel zásuvky; pak vyndal různé listiny a posadil se ke stolu, zachovávaje všechnu chladnokrevnost, o níž podal tolik důkazů v průběhu svého dobrodružného života.
Tyto různé listiny, jak lze pochopit, byly v pořádku, protože se následujícího dne mělo vyplout. Když prohlédl seznam mužstva, mohl se Harry Markel přesvědčit, že všichni lodníci byli v době přepadení na lodi. Nemuseli se tedy obávat, že by se někteří z nich, kteří by nebyli přítomni nebo na dovolené v Queenstownu, vrátili na loď. Mužstvo bylo povražděno do posledního muže.
Prohlédl si knihu o nákladu a rovněž zjistil, že konzervami, sušenou zeleninou, suchary, moukou atd., je loď zásobena pro plavbu nejméně na tři měsíce. Pokud se týkalo sumy peněz, jež obsahovala pokladna v kajutě, ta činila zhruba šest set liber.
Nyní měl Harry Markel za to, že by bylo záhodno poznat cesty kapitána Paxtona na Alertu . Vskutku, na příštích plavbách bylo nutné, aby loď nebyla dopravena do přístavů, v nichž už se zastavila a kde mohl být její kapitán známý. Harry Markel byl předvídavý muž, který jednal s krajní opatrností.
Prohlídka knih mu poskytla potřebné informace.
Alert byla loď stará tři roky, zbudovaná v Birkenheadu, v loděnici Simpson and Company. Vykonal teprve dvě cesty do Indie, do Bombaje, na Cejlon a do Kalkaty, odkud se vrátil rovnou do Liverpoolu, svého přístaviště. Protože nikdy nenavštívil vody Tichého oceánu, mohl být Harry Markel v tomto ohledu úplně klidný. V případě potřeby by se mohl dokonce vydávat za kapitána Paxtona.
Ostatně z dřívějších kapitánových cest, zapsaných v lodní knize, vysvítalo, že se nikdy neplavil na Antily ani francouzské, ani anglické, ani holandské, ani dánské, ani španělské. Pokud ho paní Kathleen Seymourová zvolila, aby tam dopravil studenty Antilian School, byl-li najat pro tuto plavbu, stalo se to na doporučení liverpoolského korespondenta, který ručil za loď i za kapitána.
V půl Harry Markel vyšel z kajuty na vrchní palubu, kde potkal Johna Carpentera.
„Stále bezvětří?...“ zeptal se.
„Stále,“ odpověděl lodní mistr, „a ani potuchy, že by se počasí mělo změnit!“ Skutečně, tatáž mlha padala z nízkých mračen, rozprostřených nehybně od obzoru po obzor, tatáž tma spočívala na povrchu zátoky a totéž mlčení, nerušené ani nejmenším šploucháním proudu. Byly to kvadraturní přílivy a odlivy, v této roční době málo silné. Proto se příliv šířil jen zvolna hrdlem až po York a stoupal jen dvě míle do řeky Lee.
Nuže, tuto noc mělo moře dostoupit největší výšky ke třetí hodině ranní a pak měl být patrný odliv.
John Carpenter měl zajisté zcela právem nepohodu. Za odlivu by mohl Alert , i kdyby byl sebemenší vánek a vanul by odkudkoliv, rozvinout plachty, obeplout výběžek Farmarského zálivu, veplout do hrdla a před východem slunce se nacházet daleko od Yorské zátoky... Ne, byl zde, na své kotvě, nehybný jako bóje nebo trup a nemohl počítat, že za těchto okolností odpluje.
Bylo tedy nutné počkat, hryzaje svou uzdu a bez naděje, že se situace změní, až se slunce přehoupne přes výšiny Farmarského zálivu.
Uplynuly dvě hodiny. Ani Harry Markel , ani John Carpenter, ani Corty nepomysleli na to, aby si na okamžik zdřímli, zatímco jejich kumpáni většinou spali nataženi na přídi podél okřídlí. Vzhled oblohy se nezměnil. Mraky se nepohybovaly. Chvílemi zavál ze širého moře lehký větřík, téměř hned utichal a nic nevěstilo, že by se měl brzy zvednout vítr buď na moři nebo na zemi.
Ve tři hodiny dvacet sedm minut, když jakési svity začaly jasnit obzor na východě, člun, jímž pohnul příliv, narazil na trup Alerta, který se brzy pohnul na své kotvě a pootočil se přídí k širému moři.
Snad se dalo doufat, že klesající moře přinese trochu severozápadního větru, což by lodi dovolilo opustit kotviště a veplout do průplavu St. Georgie, ale tato naděje byla brzy zklamána. Noc měla skončit, aniž bylo možno zvednout kotvy.
Nyní šlo o to, aby se zbavili mrtvol. John Carpenter se chtěl především ujistit, že je vír nezadrží ve Farmarském zálivu. Corty a on vstoupili do člunu a zjistili, že proud směřuje k výběžku, dělícímu záliv od ústí, neboť příliv vlekl vody tímto směrem.
Člun se vrátil, zastavil u lodi naproti hlavnímu stěžni a do něho složili tělo po tělu.
Pak je z větší opatrnosti dopravil člun až na protější stranu výběžku, kde by je proud mohl vyhodit na břeh.
Potom je John Carpenter a Corty postupně hodili do klidné vody, jejíž šplouchání bylo sotva slyšet. Mrtvoly se napřed ponořily, pak vyplavaly na hladinu a popadeny přílivem zmizely v dáli v mořských hlubinách.
