KAPITOLA X VIA DOLOROSA (Bolestná cesta) Království Audh bylo kdysi jedním z nejdůležitějších na poloostrově. Ještě dnes patří k nejbohatším v celé Indii. Mělo řadu vládců, silných i slabších. Slabost jednoho z nich, Vadžada Alího Šáha, přivedla 6. února 1857 království pod moc Indické společnosti. Bylo to jen několik málo měsíců před povstáním a právě na tomto území došlo k nejhroznějším masakrům, po nichž následovaly strašné represálie.
V té době tam smutně proslula dvě města: Lakhnaú a Kánpur.
Lakhnaú je hlavní město, Kánpur jedno z nejdůležitějších v bývalém království.
A právě do Kánpuru chtěl jet plukovník Munro. Dorazili jsme tam ráno 29. května po cestě podle pravého břehu Gangy rovinatým krajem, kde rostly velké plantáže indigovníku. Ocelový obr kráčel dva dny rychlostí tří mil za hodinu a zdolal tak vzdálenost dvou set padesáti kilometrů z Iláhábádu do Kánpuru.
Byli jsme skoro tisíc kilometrů od Kalkaty, východiště naší cesty.
Kánpur má asi šedesát tisíc obyvatel. Zabírá na pravém břehu Gangy pás pět mil dlouhý. V městě je vojenské tažení, kde je ubytováno sedm tisíc mužů.
Turisté však marně hledají v městě památky, které by lákaly jejich pozornost, ačkoli má Kánpur původ velmi starý, údajně z doby před naším letopočtem. Proto nás do Kánpuru nevedla zvědavost, nýbrž jedině vůle sira Edwarda Munra.
Ráno 30. května jsme opustili tábořiště. Banks, kapitán Hod a já jsme doprovázeli plukovníka a seržanta Mac Neile na této bolestné cestě, kterou chtěl plukovník ještě naposled vykonat.
K tomu však musím uvést několik stručných připomínek podle vyprávění inženýra Bankse.
Kánpur, kde v době obsazení království Audhu byla spolehlivá posádka, měl na začátku povstání jen dvě stě padesát vojáků královské armády proti třem plukům domorodé pěchoty, dva pluky jezdecké a dělostřeleckou baterii bengálské armády. Byl tam i značný počet Evropanů, úředníků, zaměstnanců, obchodníků atd., a konečně osm set padesát žen a dětí příslušníků 32. pluku královské armády, který byl posádkou v Lakhnaú.
Plukovník Munro bydlel v Kánpuru už několik let. Tam se také seznámil s mladou dívkou, s níž se později oženil.
Slečna Laurence Honlayová byla půvabná a inteligentní Angličanka jemného chování, šlechetného srdce a odvážné povahy, hodná muže, jako byl plukovník, který ji obdivoval a zbožňoval. Bydlela se svou matkou v bungalovu za městem a tam se s ní také plukovník roku 1855 oženil.
Za dva roky po sňatku, roku 1857, když v Mératu došlo k prvním povstaleckým akcím, musil plukovník okamžitě ke svému pluku.
Byl nucen nechat ženu u své tchyně v Kánpuru. Ale doporučil oběma ženám, aby se okamžitě přichystaly k odjezdu do Kalkaty. Plukovník Munro si myslel, že Kánpur není dost bezpečný. Jeho tušení pak další události bohužel potvrdily.
Paní Honlayová a lady Munrová se však s odjezdem opozdily, což mělo velmi smutné následky. Nešťastné ženy byly zaskočeny událostmi a nemohly už Kánpur opustit.
Munrově divizi velel tehdy sir Hugh Wheeler, přímý a poctivý voják, který se měl brzy nato stát obětí zchytralých manévrů Nány Sáhiba.
Nabab byl tehdy ve svém zámku v Bilhuru, asi deset mil od Kánpuru, a dlouho předstíral, že chce žít s Evropany v nejlepší shodě.
K prvním projevům vzpoury došlo, jak známo, v Merátu a v Dillí. Zpráva o tom došla do Kánpuru 14. května. Toho dne se v 1. pluku sipáhíů počaly projevovat nepřátelské úmysly.
A tu Nána Sáhib nabídl vládě své služby. Generál Wheeler byl tak pošetilý, že uvěřil v dobrou vůli toho licoměrníka, jehož vojska okamžitě obsadila budovy státní finanční správy.
Téhož dne nepravidelný pluk sipáhíů na pochodu do Kánpuru pobil své evropské důstojníky přímo před branami města.
Nebezpečí se teď projevilo v celé své velikosti. Generál Wheeler přikázal Evropanům, aby se uchýlili do kasáren, kde už byly ženy a děti příslušníků 32. pluku z Lakhnaú. Kasárny stály poblíž silnice do Iláhábádu, jediné, po níž mohla přijít nějaká pomoc.
Tam se musily uchýlit i lady Munrová a její matka. Za pobytu v kasárnách projevovala mladá žena bezmeznou oddanost ke svým družkám v neštěstí. Ošetřovala je, vypomáhala jim penězi, povzbuzovala je příkladem i slovy a prokazovala tak svou šlechetnost i hrdinství.
Zbrojnice byla svěřena vojákům Nány Sáhiba.
Ale ten zrádce vztyčil prapor povstání a sipáhíové na jeho příkaz napadli 7. června kasárny, kde bylo jen tři sta bojeschopných vojáků.
Ti se však přesto statečně bránili pod palbou obléhatelů a v dešti střel, i když byli postiženi všemi možnými nemocemi, i když umírali hladem a žízní, protože vázlo zásobování a ve studnách vyschla poslední voda.
Jejich odpor trval do 27. června. Nána Sáhib nabídl posádce kapitulaci. Generál Wheeler se tehdy dopustil neodpustitelné chyby, že kapitulaci přijal a podepsal, ač ho lady Munrová zapřísahala, aby v boji pokračoval.
Po kapitulaci odvedli vzbouřenci muže, ženy a děti - celkem. pět set osob včetně lady Munrové a její matky -, naložili je na čluny a odvezli po Ganze do Iláhábádu.
Jakmile čluny přirazily ke břehu, zahájili na ně sipáhíové palbu.
Jednomu z člunů se však přece podařilo odplout po řece o několik mil dál.
Na tomto člunu byly právě lady Munrová a její matka. Mohly na krátký čas věřit, že jsou zachráněny. Ale vojáci Nány Sáhiba je pronásledovali, dostihli je a přivedli zpět do svého ležení.
Tam byli zajatci rozděleni. Všichni muži byli okamžitě zastřeleni.
Ženy a děti připojili vzbouřenci k ženám a dětem, které unikly krveprolití 27. června.
Bylo to celkem na dvě stě obětí, odsouzených k pozvolnému umírání. Povstalci je zavřeli do bungalovu, jehož jméno Bibi Ghar získalo velmi smutnou proslulost.
Všechny tyto podrobnosti uvedl později starý seržant z 32. pluku, který jako zázrakem unikl a našel útočiště u rádži z Rájšvaharu v jedné z provincií království Audhu.
Nikdo však neví, co se pak stalo s lady Munrovou a její matkou.
Nezachovalo se o tom žádné přímé svědectví, ale lze si to snadno představit. Sipáhíové se stali pány Kánpuru a zůstali jimi až do konce 15. července. Ale těch devatenáct dní bylo jako devatenáct století! Nešťastné oběti čekaly každou hodinu pomoc, která však přišla příliš pozdě.
Před časem vyrazil z Kalkaty generál Havelock a spěchal Kánpuru na pomoc. Když cestou povstalce několikrát porazil, vstoupil 17. července do města. Ale Nána Sáhib se dva dny předtím dověděl, že královské oddíly už překročily řeku Punpun, a rozhodl se proto naplnit poslední hodiny okupace města krveprolitím. Vůči dobyvatelům Indie bylo podle jeho přesvědčení dovoleno vše.
Dal přivést několik zajatců, kteří byli uvězněni s ostatními v Bibi Gharu, a nařídil, aby je před jeho očima uškrtili.
Zbývala skupina žen a dětí a v této skupině byla lady Munrová se svou matkou. Jedna četa 6. pluku sipáhíů dostala rozkaz postřílet je okny bungalovu. Poprava začala, ale protože nepostupovala dost rychle a protože Nána Sáhib musil nařídit ústup, přivedl krvelačný kníže ke svým vojákům mohamedánské řezníky a začalo vraždění jako na jatkách.
Nazítří byly živé i mrtvé ženy a děti naházeny do studny.
Když Havelockovi vojáci konečně dorazili, přišla odveta. Do rukou generála Havelocka padlo několik vzbouřenců, spoluviníků Nány Sáhiba. Generál vydal druhého dne rozkaz, na jehož znění nikdy nezapomenu: Studna, v níž odpočívají těla ubohých žen a dětí, zavražděných na rozkaz zločince Nány Sáhiba, bude zasypána a pečlivě upravena jako hrobka. Oddíl evropských vojáků provede tento pietní úkol pod velením důstojníka. Dům a místnost, kde ke krveprolití došlo, nebudou vyčištěny a vybíleny spoluobčany obětí. Velitel brigády rozhodl, že každá kapka krve bude vyčištěna jazykem odsouzenců před jejich popravou, úměrně jejich kastě a jejich podílu na krveprolití. K tomu nařizuji, aby každý odsouzenec po přečtení rozsudku smrti byl odveden do domu vraždy a tam vyčistil část podlahy.
Nutno dbát toho, aby tento trest co nejvíc pobouřil náboženské city odsouzenců. Bude-li třeba, použije vězeňský dozorce biče. Po splnění úkolu bude rozsudek vykonán na šibenici postavené vedle domu.
Tak zněl onen denní rozkaz. Byl splněn do posledního písmene, ale oběti vraždy už nevzkřísil. Když po dvou dnech dorazil do města plukovník Munro, pokoušel se najít ostatky lady Munrové i její matky, avšak marně.
To vše mi vypravoval inženýr Banks před naším odjezdem do Kánpuru. A k místu, kde došlo k tak hnusným vraždám, zamířil teď plukovník Munro.
Nejdříve chtěl vidět bungalov, kde lady Munrová bydlela a kde strávila mládí, příbytek, kde ji viděl naposled, práh, na němž přijal její poslední polibek.
Bungalov stál až za předměstím nedaleko vojenského ležení.
Z domu však zbyly jen rozvaliny, zbytky ještě zčernalých zdí a několik poražených suchých stromů. Plukovník nedovolil, aby se tam něco opravilo. Bungalov zůstal ve stavu, v jakém byl před deseti lety a do jakého ho přivedla ruka žháře.
Strávili jsme na tom smutném místě hodinu. Sir Edward Munro procházel mlčky rozvalinami, k nimž ho poutalo tolik vzpomínek.
V duchu si vyvolával představu štěstí, které mu už nikdo nemohl vrátit. Viděl jenom mladou ženu, tak šťastnou v domě, kde ji poznal. Občas přivřel oči, aby si vše lépe vybavil.
Nakonec se prudce obrátil, jako by se k tomu byl musil přinutit násilím, a vyvedl nás ven.
Banks doufal, že se plukovník spokojí jen s návštěvou bungalovu… Mýlil se. Sir Edward Munro se rozhodl vypít kalich hořkosti až do dna a chtěl vidět i kasárny, kde nešťastné oběti, hrdinně ošetřované jeho energickou ženou, vytrpěly všechny hrůzy obležení.
Kasárny stály na planině za městem. Na místě, kde obyvatelé Kánpuru hledali tehdy útočiště, stavěl se nyní kostel. Vydali jsme se k němu po vyštěrkované silnici, zastíněné krásnými stromy.
V kasárnách došlo k prvnímu aktu strašné tragédie. Tam žily, trpěly a zvolna umíraly lady Munrová a její matka až do chvíle, kdy kapitulace vydala do rukou Nány Sáhiba celou skupinu obětí, předem odsouzených ke strašnému masakru, ač zrádce slíbil, že je živé dá odvézt do Iláhábádu.
Vedle nedokončené stavby byly ještě zbytky cihlové zdi, část obranného valu, který tu dal generál Wheeler postavit.
Plukovník Munro zůstal dlouho mlčky stál před těmito rozvalinami. V mysli se mu teď mnohem živěji vybavovaly představy strašných scén, jež se tu odehrály. Po bungalovu, kde lady Munrová tak šťastně žila, teď kasárny, kde trpěla nepředstavitelnými mukami.
Zbývala už jen návštěva Bibi Gharu, domu, kterého Nána Sáhib použil jako vězení; nedaleko pak byla ona strašná studna.
Když viděl Banks plukovníka zamířit k tomu místu, vzal ho za rameno, aby ho zastavil.
Sir Edward Munro se na něho zadíval a hrůzně klidným hlasem řekl: „Pojďme!“ „Munro, prosím tě…“ „Půjdu tedy sám:!“ Nemohli jsme mu v tom bránit. Zamířili jsme proto všichni k Bibi Ghanu, cesta. tam vedla dobře založeným a pěknými stromy osázeným parkem.
V parku teď stojí osmiboká sloupová síň v gotickém slohu. Obklopuje studnu, jejíž okraj je obložen kamennými kvádry. Ty tvoří jakýsi podstavec, na němž stojí socha anděla soucitu z bílého mramoru, jedno z posledních děl sochaře Marochettiho.
Tento památník dal postavit lord Cunning, generální guvernér Indie v době povstání roku 1857. Byl vybudován podle návrhu ženijního plukovníka Yulea, který ho chtěl dát postavit na své vlastní útraty.
Před studnou, kam byly vhozeny obě ženy, matka a dcera, ubité nebo možná ještě živé, nemohl se plukovník Munro ubránit slzám.
Poklekl na kámen pomníku a vedle něho tiše plakal Mac Neil.
Nám všem pukalo srdce. Nevěděli jsme, čím utišit jeho nezhojitelnou bolest. Doufali jsme jen, že sir Edward Munro tady vypláče své poslední slzy.
Kdyby byl tehdy vstoupil do Kánpuru s prvními vojáky královské armády, kteří vnikli do Bibi Gharu hned po strašném masakru, byl by zemřel bolestí.
Uvedu, co o tom napsal jeden z anglických důstojníků, jehož líčení převzal pan Rousselet: Jakmile jsme vnikli do Kánpuru, rozběhli jsme se hledat nešťastné ženy, o nichž jsme věděl, že padly do rukou nenáviděného Nány Sáhiba. Ale brzy jsme se dověděli o hrůzné popravě. Zuřiví a napůl šílení běželi jsme na to smutné místo. Po promáčené podlaze malé místnosti, kde byly ženy uvězněny, válely se hedvábné vrkoče vlasů, roztrhané oděvy, dětské střevíčky a hračky. Krví zbrocené zdi prozrazovaly známky smrtelného zápasu. Zvedl jsem modlitební knížku, v níž jsem objevil dojímavý dopis: „27. června jsem opustila loď… 7. července jsem se stala zajatkyní Nány Sáhiba. Osudný den!“ To však ani zdaleka nebyly všechny hrůzy, které nás tu čekaly. Mnohem strašnější byl pohled na hlubokou a úzkou studnu, v níž byla nakupena zmrzačená těla… Ale v prvních hodinách, když Havelockovi vojáci město obsadili, plukovník Munro v Kánpuru nebyl. Přišel až za dva dny po strašném vraždění. A tak viděl jen prostranství se smutnou studnou, s bezejmenným hrobem dvou set obětí Nány Sáhiba.
Tentokrát se Banksovi podařilo s Mac Neilovou pomocí plukovníka násilím odvést.
Sir Munro však neměl nikdy zapomenout na dvě slova, která jeden z Havelockových vojáků vyryl bodákem na roubení studny: REMEMBER COWNPORE! (Nezapomeň na Kánpur!)
